Sdílej na Facebooku

Několík mých oblíbených, méně provařených pecek.

Tracklist:
01 Half String – Backstroke
02 Pia Fraus – Moon Like A Pearl
03 Mahogany – One Plus One Equals Three Or More
04 Low Line Caller – Killing The Cool
05 Ringo Deathstarr – Sweet Girl
06 A Northern Chorus – Red Carpet Blues
07 Sad Day For Puppets – Set Alight
08 DykeHouse – Signal Crossing
09 Moonspeed – Saw A Ghost
10 Dead Leaf Echo – Half Truth

Stáhnout z Rapidshare | Stáhnout z Mediafire

Sdílej na Facebooku

Groove Armada – Black Light (22. 2. 2010)
Černej obal says it all – Groove Armada nám potěmněla. Kluci teď evidentně poslouchají věci jako Friendly Fires, The Klaxons nebo LCD Soundsystem (viz jejich Lovebox festival). Dávám jim bod za to, že neudělali další album plné reggae/dancehall/house pecek se špetkou chilloutových tracků a že se snaží dělat aktuálnější hudbu. A i když je u většiny tracků znát jasný zdroj inspirace, až na pár z nich se vlastně všechny povedly.

Two Door Cinema Club – Tourist History (1. 3. 2010)
Škoda, že už Filter neexistuje, měl by o jeden čerstvý objev víc a sedmnáctky by si mohly připsat na myspace další kapelku do kategorie „favourite music“. Mno, já nechci bejt zlej, fakt ne, ale kapel jako je tahle je milion a všechny maj společný to, že hrajou rychle, dynamicky, maj pár hitů a za dva roky nato natočí druhou desku, která už nebude nikoho zajímat. Jinak je to docela zábava.

Apparatjik – We Are Here (1. 2. 2010)
Nemám rár superkapely, nemám rád Coldplay, hlas Jonase Bjerre z Mew se mi zprotivil už před lety a A-ha je mi ukradená. We Are Here zní jakoby jej produkoval Jimmy Tamborello, celý se to na první pohled tváří strašně experimentálně, ale přitom se to snaží co nejvíc držet při zemi, aby to bylo zkousnutelný i pro fanoušky domovských kapel. Přitom by stačily méně provařený a přitom zajímavý vokály (to první platí pro Bjerreho, to druhý pro ostatní), víc se při tom experimentování odvázat a už bych střílel superlativy.

Sdílej na Facebooku

„Ringo Deathstarr jsou The Rutles scény C-86,“ píše se na Allmusic.com, „poslouchat Ringo Deathstarr je jako prolejzání mý kolekce desek,“ píše zase jeden blogger. Když to tak vezmem, tak je to vlastně jedna z nejmíň originálních kapel všech dob, protože My Bloody Valentine a The Jesus & Mary Chain (ty především) vycucávají a parodují tak, až z toho člověku namouduši běhá mráz po zádech. Deska se jmenuje sice Sparkler, ale taky by se mohla jmenovat např. Psychobrandy, jestli mi rozumíte. I tak je to ale velká prdel.

Sdílej na Facebooku

Dan Black možná neproměnil očekávání nováčků roku 2009, přesto se nevzdává a pokračuje v tom, co mu jde nejlépe – míchání své tvorby na základech „slavnějších“ kolegů.

1. Pass That Head Noize
2. Slave to Paper
3. Spank the Cure Till Brooklyn
4. Gorecki, Fix Up My Girlfriend Some More
5. Gimme Into the Cloudbusting
6. Drowning in the Dark Drake

DOWNLOAD

Sdílej na Facebooku

Sdílej na Facebooku

Hendrik Weber dělal kdysi dávno výborný táhlý minimal v podobném duchu jako The Field. Před třemi roky, na druhé desce This Bliss, si ale značně oblíbil zvonkohru, xylofon a perkuse vůbec, což je super zpestření pro jednu dvě skladby, ale únavné jako koncept pro celé album. Šlo to s kopce, ale tehdy alespoň nástrojům mateřské školy dokázal postavit různá zázemí, pohlcující basy nebo chytrý úsporný beat. S čerstvým materiálem jménem rezignoval i na to a ustrnul v nudném perfekcionismu. Ťuk ťuk, klap klap, cink cink, tik tak. Prý zvuková architektura, říká se na jeho webu.

Black Noise má údajně stát na zvucích nahraných na několika field recording dýcháncích ve švýcarských Alpách. Jasně vidím tu ospalou idylu a představuju si ptáčky, pobíhající zvěr, šum lesa, cokoliv, ale ve skutečnosti tady najdete jen otravné kravské zvonce a ťukání na dveře, staré známé Weberovo náčiní. Možná by to mohl spasit vokál, pro tohoto německého producenta úplná novinka. Nedostatek nápadů, jak vést skladbu zachraňuje vznášející se hlas Noaha Lennoxe většinou spolehlivě, Stick To My Side, ale není zrovna tenhe případ, jednoduše proto, že se instrumentální složka s hlasem vůbec nepotká.

„Pantha du Prince se prohrabává skrz zvukové trosky,“ píše se taky na webu. Asi to myslí doslova.

Audio clip: Adobe Flash Player (version 9 or above) is required to play this audio clip. Download the latest version here. You also need to have JavaScript enabled in your browser.

Sdílej na Facebooku

Debutové album Astro Coast floridských Surfer Blood se sice na internetu povaluje už od konce loňského roku, ale přesto ho stojí za to připomenout, třeba ku přiležitosti jeho oficiálního releasu.
Netuším, jaký mají členové Surfer Blood vztah ke skutečnému surfingu, ale na současnou vlnu kapel jako Girls, The Drums nebo Real Estate, které svým letním zvukem a prosluněnými melodiemi obšťastnují v podzimních a zimních časech nás neštastníky z mírného klimatického pásu, naskočili poměrně s přehledem. Melodické linky vydrnkáváné s leností plážových povalečů a lehkostí mořského vánku, silný cit pro hitové skladby, ale taky schopnost vzít to občas pěkně od podlahy (z výše zmíněných kapel mají zřejmě nejrockovejší zvuk), jsou věci které zdobí jejich debut. Co ho naopak sráží, je zbytečně přetažená délka některých písní, které tak nejspíš  budete časem skipovat v polovině.  Ale to je opravdu  jen malý škraloup.  Jasně, Surfer Blood nepřináši do hudby nic, co by tu nebylo posledních třicet let, ovšem kapela, která dokáže v jedné skladbě zkombinovat tropické rytmy a odkazy na dílo Davida Lynche a ještě jí z toho vyjde parádní hitovka, prostě za pozornost stojí.

Sdílej na Facebooku

Taky jste zvědaví, kterým směrem tentokrát Will a Alison půjdou? Ne, není to melancholický folk ani flitrami svítící electro disco. Z jejich prvního singlu Rocket čouhaj hlavně osmdesátky. Až moc. Vlastně mi to spíš připadá, jako kdyby ho pro ně složili Van She s Ladyhawke. A ještě ke všemu ty Roland Jupiter 8…

To s Gorillaz to tak lehké není. Stylo je v podstatě docela těžko uchopitelný track, který mi mimochodem nepřijde ani v nejmenším jako singl. Hostující Mos Def je příliš nevýrazný, vřeštící Bobby Womack je zas výrazný až moc . Taky se tam toho moc neděje – celou dobu se střídají tři vokály a pod tím jede furt ta samá basová linka.

Sdílej na Facebooku

A máme tady další slibný objev. Holly Miranda (dříve frontwoman The Jealous Girlfriends) je pohledná holka ze Států, která je díky hlasu hodně spojovaná s Cat Power, ale její hudba je mnohem éteričtější a dobrodužnější. Holly má taky dobrý čuch na producenty, protože, jak se zdá, Dave Sitek z Tv On The Radio byla hodně dobrá volba a těm pozornějším jistě neujde, že má na kvalitách The Magician’s Private Library nemalý podíl.

Audio clip: Adobe Flash Player (version 9 or above) is required to play this audio clip. Download the latest version here. You also need to have JavaScript enabled in your browser.

Sdílej na Facebooku