Anushka

Škoda, že není Broken Circuit vyloženě housová deska. Protože (bass) house ala Disclosure jim jde ze všeho nejlíp. Jakmile se ale Max a Victoria pustí do vyčichlého downtempa, co zní jak z roku 2002, je zle (vydal to Gilles Peterson).

Wunder Wunder

Tenhle vedlejší projekt dvou lidí z Miami Horror zní jak roztančenější verze Tame Impala a jejich albový debut Everything Infinite je další jasná deska tohoto léta. Je na ní všechno od šedesátkového popu, přes osmdesátkové synťáky až po švédský indie pop minulé dekády. Strašně pohodové a prosluněné album.

La Roux

Čekal jsem, že La Roux přijde s průměrným albem č. 2, jako tomu bylo u Ladyhawke nebo Moon Boots, ale Trouble in Paradise je naopak velice povedená deska, na kterou se těch pět let oplatilo počkat. Je plná osmdesátkových synťáků a kytar (vždyť už úvodní Uptight Downtown zní jak Bowieho Let’s dance!) a stejně jako třeba u Goldfrapp a jejich Xanadu Head First, i tady je znát nadsázka a radost z nostalgie – používat už stokrát ohrané postupy a hrát si s něma po svém. A nejlepší ze všeho jsou ty tracky s marimbama!

Beverly

Nějak se nám ty revivaly špinavých kytarovek z devadesátek rozmáhají. Beverly jsou zkušené harcovnice Drew Citron a Frankie Rose, která loni vydala skvělé album Herein Wild. Kevin Shields approves.

Jungle

Jungle jsou pro mě v podstatě prototypem dokonalé kapely. Mají svůj vlastní zvuk a přitom se jim daří oscilovat mezi spoustou žánrů a do toho ještě vytvářet úžasné melodie. Bez tohoto alba nemůžete existovat.

Faze Action

Faze Action jsou v podstatě legendy. Před dvaceti lety začínali s výrazně housovějším zvukem, aby se pak někdy kolem milénia posunuli blíž k tehdy módnímu downtempu, kde spíš tápali a dělali průměrnější produkci. Zlom nastal s minulou deskou Stratus Energy, která čerpala z klasického space diska. Novinka Body Of One zní podstatně odlehčeněji a tentokrát se inpiruje spíš u novějších projektů typu Poolside (viz Echoes Of Your Mind). Příjemné album, které potěší každého milovníka tohoto žánru.