A teď zas po dlouhé době z domova: EOST má nový web a v říjnu se vrací na pódia. Více se dozvíte na jejich stránkách, ze kterých vede link na sociální sítě. Keep it living!

Flying Lotus (na jehož Brainfeederu Teebs vydává) o něm řiká, že zní přesně tak, jak Avatar vypadá, Mary Anne Hobbs jeho skladby lepí jak na svoje kompilace, tak do svých tracklistů na BBC Radio 1. Když ho poprosíte, aby vám o sobě řekl pár vět, poví vám, že je introvert. Mtendre Mandowa je 23 letej umělec, kterej kromě toho, že patří mezi ty nejlepší jména na los angelské beatové scéně, dělá taky skvělý vizuály. Takže jestli někdo tvrdí, že si kupuje vinyly, protože ty covery jsou takový umělecký díla, tady to platí dvoj..možná trojnásob. Po skvělém EP Tropics chystá na říjen svůj dlouhohrající debut Ardour. První singl z ní – Arthur´s Birds pokračuje tam, kde Tropics skončilo. Tak to ale všichni přece chtěli. Pro mě osobně je Ardour momentálně nejočekávanější věc.

Audio clip: Adobe Flash Player (version 9 or above) is required to play this audio clip. Download the latest version here. You also need to have JavaScript enabled in your browser.

Na týhle dvojici kámošů z vysoký se mi líbí jedna věc – nikdo pořádně neví, jak ten jejich žánrový audio mesh-up popsat. It’s not blog-house, it’s not electro-pop, it’s not even really “mash-hop” (as I described it above, whatever that means). Just to throw a few nonsensical made-up genre names at you, how about “disco-spaz,” “freak-pop,” or my favorite: “junkie-beat.” Takže asi tak. A vůbec -Logan Takaheshi a Nick Weiss udělali jednu z nejlepších skladeb léta – Cheaters.

Teengirl Fantasy – Cheaters by Ragged Words

Na Columbii se prý potkal i s Toro y Moi nebo Phillipem Oskarem Augustinem – dělá něco podobného co se týče upřímnosti, vkusu a inteligence, zvukově pak své skladby (kterých má kvanta – jednotlivě se povalují na webu nebo jsou součástí loňského / letošního alba) nijak moc nešpiní a nevylepšuje. Z Mata Cothrana jde až strach a jeho kolekce (kolem 70 skladeb?) svou rozsáhlostí a tím, jak drží pospolu, aspiruje na něco víc než jen pár hodin hudby. Připomíná mi to něco ze světa Zolových románů nebo dávno ztracených krabic plných polaroidových fotek. Vůbec nejlíp to popsal jeho kolega tady.

Downloads

Coma Cinema- „In Lieu of Flowers“ music video from Jon Casey on Vimeo.

Gonzales už je zase „chilly“ a po ódě na sedmdesátkový soft rock Soft Power, se nám vrací ve své plné kráse. Iwory Tower nechybí Gonzovo čarokrásné piano, hořký smysl pro humor (viz I Am Europe nebo The Grudge) ani bezchybné beaty od Boys Noize, který vlastně celé album i produkoval. Skladby jako Knight Moves, Bittersuite nebo Final Fantasy v sobě mají křehkou krásu, ne tolik nepodobnou té, kterou můžeme znát z jeho majstrštyku Solo Piano. Naproti tomu singlovka You Can Dance je roztančené elektro ala D.A.N.C.E., ve které můžeme pana producenta slyšet asi nejvíc. Gonzo udělal po dlouhé době hodně pestrou desku a já tvrdím, že se mu dost povedla.

Jo a mimochodem, Ivory Tower je i film, který Gonzales režíruje a uvidíme v něm i jeho kámoše Tigu, Peaches nebo Feist.

Název Teams ve mě od začátku nevzbuzoval moc důvěry. Asi jako když mi někdo řekne, že mě představí svojí kamarádku Naděždu, první tagy co mi naběhnou v hlavě jsou – rusko, velký, kozy, blbý, mrdat. Navlhlé ambice, které se samožerně uspokojují. Ne tak v případě Seana Bowieho (kolik lidí asi začne hledat formální i neformální analogie s Davidem). V květnu vydal debutové EP Catch Pool, aby na něj v srpnu navázal druhým We Have A Room With Everything. Tagy při poslechu: lo-fi, ambient, hip hop beats, chill, glitch. Ono když máte producenta (Star Slinger) co žije v Manchesteru, a kterej se chlubí tím, jak má vinyly s žánrovým rozstřelem od Cocteau Twins po De La Soul, nemůžete znít jinak. Jako kdyby tim Star Slinger podvědomě definoval i zvuk Seana Bowieho. Když ten velkoplošný ambient přelejvají, občas si čumí na tenisky, občas z toho vypadne něco konkrétnějšího. Tahle deska by klidně mohla vyjít na Warpu a Steve Backett by si zase spokojeně pochrochtával.

Asi tak před deseti lety jsem si dost ulítaval na jejich desce Fake Can Be Just As Good. V té době šlo ale o jiné Blonde Redhead – Amedeův vokál zněl jak Thom Yorke se vzteklinou, Kazu různě pištěla a vřeštěla a celý to dost nápadně připomínalo Sonic Youth. Pak ale přišlo vyklidnění a kapela přešla od labelu Touch & Go k 4AD. Od novinky Penny Sparkle jsem toho příliš nečekal, protože vrchol nových Blonde Redhead přišel už s 23, přesto jsem velmi příjemně překvapen a album teď zaručeně vede moji noční hitparádu. Miluju tu jejich melancholii, tu atmosféru ala Cocteau Twins… Mějte s tím trpělivost, stojí to za to.

Není to zrovna zakódováno v Meluchově trademarku, ale umí být i rozpustilý (viz. Shouting Distance). Lze v tom vidět nějakou drobnou změnu oproti minulým deskám, i tady ale zůstává raději tajemným (spíš než temným) a v sentimentu se netopí. Na Lasted se tedy neodpíchl směrem k novým obzorům a cílům, stejně ale mám pocit, že Thomas Meluch – neurazím-li tím duchy – je takovým Elliottem Smithem poslední a zatím i té nové dekády.

Aeroplane – We Can’t Fly
Dlouhé dva roky mě tihle dva Belgičani namlsávali skvělými singly a remixy, nakonec – před vydáním alba – Stephen Fasano opustil loď (resp. letadlo) a Vito De Luca pak vypustil do světa hrůzu jménem We Can’t Fly. Album, jehož název mluví za vše. Dolétali.

Röyksopp – Senior
Něco podobného udělali nedávno i Basement Jaxx s jejich Zephyr, což nebyla nijak skvělá, přesto poměrně zajímavá věc. Senior, to jsou jen nudné instrumentálky, ve kterých není jediná špetka nápadu, či náznak kreativity. Občas je lepší nechat šuplíky zavřené.

Klaxons – Surfing The Void
Hele kluci, budeme teď vypadat dospěleji, hrát něco, o čem budeme tvrdit, že je to na pomezí prog-rocku a tak… takovej art rock jakoby akorát moderní prostě… Takže zahoďte už konečně ty trapný křiklavý mikiny a já jdu za tím týpkem, co se stará Bellamymu vo hadry. Čau.

Pokud vás, stejně jako mě, nudila druhá deska Midnight Juggernauts, pak jsou tu ještě Miami Horror. Tenhle mladej klokánek má rád disco, 80s a kytárky a jeho debut Illumination je perfektní letní deska (nejen) pro všechny milovníky synťáků. Roztancuje vás, ale stejně tak se dá u ní dobře lenošit. Dva roky staré ípíčko Bravado berte jako fajn předkrm, to hlavní je tady.

I Look To You from Miami Horror on Vimeo.