Tame Impala – Currents

Asi si uvědomujete, jak zatraceně těžké musí být navazovat na album jako je Lonerism. Album, které patří k těm nejlepším této dekády a má na svědomí spoustu nových kapel, které se snaží (většinou neúspěšně) kopírovat jeho kouzelný psychedelický zvuk. Věděl to moc dobře i Parker a snad i proto nezní Currents tolik jako Lonerism, ale jde trochu jiným směrem. Kytary byly vyměněny za synťáky a elektroničtější zvuk, i když tradiční zvuk kapely se přesto podařilo zachovat. Co se naopak uplně zachovat nepodařilo je písničkařská nabušenost minulé desky. A to je největší problém Currents. Je tu prostě až moc věcí, které jsou „jenom“ ok a – ruku na srdce – od tohoto pána jsme čekali přece jenom trochu víc.

Wolf Alice – My Love Is Cool

Nedávno jsem četl na stránkách jedné české intelektuální sekty recenzi na toto album, ve které se říká, že Wolf Alice jsou jenom další kytarovkou, která ničím nevyčuhuje. Ano, tušíte správně, je to píčovina. My Love Is Cool má totiž všechno, co od takového alba můžete chtít. Zní velmi fresh, má takovou tu sympatickou dravost, je plné emocí a písničkářsky talent je tu cítit na sto honů. K tomu si přidejte krásnou a charismatickou frontwoman a není co řešit. OBJEV.

Too Slow To Disco 2

Rok se s rokem sešel a DJ Supermarkt opět probral svou sbírku starých vinylů a vybral z ní tracky do té nejvyletněnější kompilační série pod sluncem. Příjemné zpříjemnění pro panující parné dny.

Ducktails – St. Catherine

The Flower Lane pro mě bylo jedním z alb roku 2013 a poslouchám jej docela často ještě i dnes. Bohužel v případě novinky St. Catherine se to nejspíš opakovat nebude. I když je to pořád ten starý dobrý Matt Mondanile, který je teď snad ještě víc melancholičtější a popovější, už je něco jinak. Ty písničky prostě nemají takový tah na branku jako na The Flower Lane, přitom se o nich nedá říct, že by byly nějak špatné. Jen jsou už trochu vylouhované. I když světlé výjimky se samozřejmě taky najdou, například taková Headbanging In The Mirror.

Miguel – Wildheart

Před třemi lety mě tenhle rodák z LA dostal svým albem Kaleidoscope Dream a dostává mě i aktuálním počinem Wildheart, na kterém svou chytrou produkci posunuje ještě dál, i když tématický samozřejmě zůstává věrný především seuxálním tématům. Mimochodem zajímavé je, že některé psychedeličzější věci nedají nevzpomenout na loňskou Black Messiah od D’Angela. A to je dobře. Jen víc takových.

LA Priest – Inji

Pět let po rozpadu Late Of The Pier tu je jejich zpěvák Sam Dust se svým debutem Inji, na kterém tenhle hudební chameleon míchá všechno od Prince, přes reggae až po taneční beaty a snaží se to navíc dělat i hodně po svém. Další velká deska tohoto roku.