Basement Jaxx

Ahoj, my jsme Basement Jaxx a v devadesátých letech jsme dělali hudbu, kterou teď úspěšně recyklují Disclosure, Bondax a další hodní kluci. Takže jsme si řekli, že se vrátíme někam k našim raným singlům. Samozřejmě s moderním zvukem. Díky, že jste nám to tak usnadnili.

Donovan Blanc

Písničky tohoto dua z New Jersey jsou jsou lehoučké jako pírko. Jako kdyby jste smíchali kytary Real Estate s decentní psychedelií Ariel Pink’s Haunted Graffiti a vokálními harmoniemi Simona & Garfunkela. Jejich eponymní debut je plný horkého letního slunce a při jeho poslechu máte pocit, že koukáte na starý film ze sedmdesátých let, který se odehrává na nějaké rozpálené kalifornské silnici.

The Raveonettes

Jedna z těch kapel, které mě minulou dekádu víceméně úspěšně míjely. Jejich sedmé album Pe’ahi (místo na Havaji, kde se hodně surfuje) je ale moc hezký (noise) pop. Dánové tu nešetří špínou, takže zní občas jako Curve a další staré dobré shoegaze kapely. Dva tři songy jsou tu sice slabší, ale zbytek stojí fakt za to a nejlepší je The Rains Of May, která zní jako kdyby ji udělali Broadcast.

Spoon

Tohle album mělo být následovníkem Ga Ga Ga Ga Ga a ne to příšerně nudné Transference. They Want My Soul vrací Spoon se svými chytlavými songy a vynikajícím dynamickým zvukem do hry. Poctiva rocková deska, která si na nic nehraje.

Caribou

Our Love je Danova nejvíc trendy deska, takže tu máme nějaké to árenbíčko a housový beaty. Škoda jen, že Dan šel víc na jistotu a nevymáchal to všechno ve svém klasickém psychedelickém soundu. Ale i tak je to výborný. I když je to o lásce.

Mitch Murder

Třetí řadovka tohohle osmdesátkami posedlého Švéda má oproti minulé Current Events ještě víc pročištěný zvuk a zároveň jde o nejvíc ambiciózní album (nejen proto, že vychází na Mad Decent) v tomto žánru, který trpí hlavně příšerným zvukem a absencí nápadů, takže většina synthwave muziky je strašný odpad. Myslím, že Interceptor má šanci dostat tento žánr víc mezi lidi.