Dutch Uncles

Jako kdyby Alexis z Hot Chip zpíval v osmdesátých letech s Talking Heads nebo XTC, takhle nějak O Shudder zní. Neskutečně hravá a přitom inteligentní deska, se kterou musíte mít na začátku trochu víc trpělivosti. O to dýl si ji ale potom budete vychutnávat.

Marika Hackman

We Slept At Last Mariky Hackman je nejlepší album co jsem zatím letos slyšel. Když jej posloucháte, je to jako kdyby jste seděli ve starém podkroví, ve kterém občas vykoukne sluníčko, ale občas i nějaký ten bubák. Neskutečně křehké a překvapivě velice chytlavé songy, ze kterých trčí obrovský talent a vyzrálost jak žižkovská věž. Marika vás taky dostane, tím si buďte jistí.

Susanne Sundfør

Na Ten Love Songs jsou tři typy tracků. Ty nejlepší jsou ty nejnašláplejší (Accelerate, Fade Away, Delirious), pak jsou tu více či méně povedené cajdáky (Silencer, Trust Me) a nakonec je tu věc jménem Memorial, což je desetiminutová klavírní onanie, během které se probudíte z komatu a najednou nevíte kde jste a kdo jste. Kdyby se Susanne vykašlala na „umění“, mohlo to být i popové album roku.

Jape

This Chemical Sea je sympatické album, které osciluje někde mezi Hot Chip a Cut Copy a ve své první půlce se může pochlubit i několika skvělými tracky, za které by se nemusel stydět ani Alexis a spol. Ideální jako jednohubka při čekání na nové Hot Chip.

Jessica Pratt

Folkové album roku. To, co předvádí tahle talentovaná holka na své druhé desce On Your Love Again je prostě neuvěřitelné. Ta atmosféra, ty harmonie, ty melodie… navíc to zní, jako kdyby to nahrála někdy na začátku sedmdesátých let.

Pinkshinyultrablast

Proč stojí tenhle shoegaze za to? Protože většina kapel tohoto typu jede hlavně podle klasických učebnicových postupů svaté trojice My Bloody Valentine/Slowdive/Ride, zatímco tihle Rusové se do toho nebojí míchat věci jako krautrock a baví je experimentovat. Must have.

PS pro promotéry: co takhle společný koncert s Manon Meurt?