Jarvis Cocker – Further Complications (19. 5. 2009)
Je to docela zajímavé spojené. Nejuvrzanější z velkých amerických producentů a nejsarkastičtější z britpopových elegánů. Steve Albini a Jarvis Cocker. Jejich první spolupráce ale neprobíhala tak, že by jednoduše každý dali něco svého a pak to prostě slepili. Spíš se pokoušeli najít, co je spojuje. A tak nějak logicky se potkali v lásce k 70s glam rocku, na který Jarvis rád odkazoval už s Pulp. Jen s tím rozdílem, že Further Complications je syrovější než kterákoliv z jeho předchozích alb. S několika retro riffy, které udělaly Lennyho Kravitze, akorát, že to nezní tak vyfešákovaně, ale víc autenticky a lo-fi. Má to ale i klidnější místa a svým způsobem mi to připomíná Hometown Zombies od The Prostitutes. Akorát ti tam asi mají větší hity. (pk)

God Help The Girl – God Help The Girl (22. 6. 2009)
Víte jak se pozná, že někomu definitivně hráblo? Že se rozhodne k napsání muzikálu. Stejnojmenný muzikál Stuarta Murdocha by měl být údajně natočen v roce 2010 jako film, soundtrack však vychází už teď. Podle labelu by mělo jít o styl raných Belle & Sebastian, což je částečně fakt (v některých věcech vykrádá sam sebe), ale spíš mi to příjde jak poslední desky zahrané ve skromnějších aranžích. Většinu vokálů nazpívala Catherine Ireton, jejíž vokál mě docela „iretuje“, párkrát se tu objeví i sám Stuart a jednou dokonce Neil Hannon. Tohle se fakt nepovedlo.

Nosaj Thing – Drift (9. 6. 2009)
Na tohohle talentovaného mladíka jste už mohli narazit třeba na remixové desce Health (btw 2. května na Sedmičce), kde se mu dostala do rukou skladba Tabloid Sores. Teď nám tu Jason Chung, chlapec s docela dojemnou historií, stojí se svou první velkou plackou a já vám říkám, že o něm ještě hodně uslyšíme! Drift je nádherná deska, ve které se snoubí odkaz na Dillu a melancholie Boards Of Canada. Aneb jemnější verze FlyLo.

Bloc Party – Intimacy remixed (11. 5. 2009)
Z Intimacy jsem byl docela nadšenej, vlastně šlo o jejich první desku, kterou jsem dobrovolně doposlouchal do konce. Líbilo se mi jak byla jemně okořeněná elektronikou. Takové Biko a Zephyrus bysme mohli s trochou nadsázky klidně zařadit i do dubstepu. A teď si představte, že si pustíte remixovou verzi Intimacy a vyleze na vás to nejklišoidnější elektro, teda vlastně nurave, jak se tomu teď říká. Nebo je tu někdo, kdo se toho za ty poslední dva roky ještě nepřejedl? Remix od Villains skippuju, Hervé dává znát, že u toho alespoň trochu přemýšlel, a We Have Band jsou na hraně. Pak přichází ti starší a slavnější – Mogwai se moc nevyznamenali, John B potěší všechny ty, co si myslí, že dnb je už deset let po smrti, Armand Van Helden nám předvede, jak se umí dobře „přizpůsobit“ době a Filthy Dukes jsou zase ten případ, o kterém jsem mluvil na začátku, s tím, že je to o něco menší zlo. Pak přichází hiphopový projekt Phase One a já tak slyším alespoň jeden záchvěv toho, jak jsem si tohle album původně představoval. Phones baví, No Age a Banjo Or Freakout to stylově docela oživují (kytarový nářez a ambient) a poslední dva od Gold Panda a Double D ujdou. Prostě – zakažte jim už vydávat remixový desky.