Dan Black je letošní Mika. Nepoužívá tolik pastelových barev, spíše černo-bílé proužky. Tím se tváří být malinko alternativnější, ale ne zas tak, aby to někoho odrazovalo. Jestli ale před dvěma lety Mika mával v BBC žebříčku nadějí popovým praporem sám v poli doznívajícího boomu reinkarnace kytarovek, letos je konkurence o mnoho silnější.

Blackova cesta k prvnímu sólovému albu vedla z pařížského sklepení přes 20 měsíců – za tu dobu dokázal zaujmout svým cover-mashupem HYPNTZ, zklamat jeho uhlazením a předěláním do albové podoby (Symphonies), probojovat se do hledáčku medií v podobě slibných nováčků, ale stále postávat před dveřmi masových hitparád.

S železnou pravidelností na albu Un střídá jednu rychlou a jednu pomalou skladbu, přičemž chytlavější jsou (bez překvapení) ty hybnější. Šablona je ale v podstatě stejná – natupírovaný bělošský hip-hop, indie-rockové r’n’b, falzetový zpěv, samplované bicí, islandská melancholie – jen na tachometru přibývá nebo ubývá BPM, to jestli Black zrovna jede vesnicí nebo na to za tabulí dupl. Vyloženě nezklamal, ale ani nepřekvapil.