Psát na web o Imogen Heap je jako jet do Říma učit latinu, protože Immi je na Internetu všude – má vlastní stránky, samozřejmě MySpace, účet na Twitteru, kanál na YouTube, dva profily na SoundCloud a nejhorší je, že to zřejmě všechno všechno zvládá osobně nebo to aspoň kontroluje, což by mohlo částečně vysvětlovat, proč tuhle desku natáčela asi tři roky.

Ovšem pokud jste o ní přes to všechno do dnešní dne čirou náhodou neslyšeli, tak si pište: Imogen Heap je lehce cáklá a až nezdravě samostatná popová písničkářka z Anglie, která si slovy jedné reklamy „dělá všechno sama“ a kterou díky jejímu typickému zadýchanému (lepší přídavné jméno jsem nevymyslel, ale přijímám konstruktivní návrhy =) hlasu poznáte po první slabice zpěvu. Její první album I Megaphone (anagram! =) před lety spíše zapadlo, ale setkala se tehdy s Guyem Sigsworthem a společně vytvořili duo Frou Frou, které ovšem začalo být úpěšné až v době, když už se fakticky rozpadlo (písnička Let Go se objevila ve filmu Garden State). Další desku Speak for Yourself si Imogen nahrála prakticky sama a s mírnou pomocí seriálu The O.C. se jí povedlo z písničky Hide and Seek nazpívané jen přes harmonizer udělat velký hit, takže na třetí sólové album čekala už poměrně velká tlupa fanoušků, které Immi udržovala v napětí pravidelnými videoblogy ze studia.

A čeho jsme se tedy dočkali? No samozřejmě Imogen Heap. U elektropopu to myslím není úplně běžný jev, ale tohle prostě je osobní deska – a to i tam, kde mi příliš nesedí texty (jmenovitě srandička Bad Body Double nebo ekologická Earth, která by se asi hodila do koncepce Tata bojs). Zato tahle vsuvka mě pobavila:

This is where I was going to sing your name over and over again, but I chickened out. I haven’t done it cause I thought you probably wouldn’t like it.

Navíc podobně jako u Matthew Herberta můžete na desce hledat a nacházet reálné zvuky jako je kapající kohoutek, klepání ve vodovodním potrubí nebo cinkání na stínítko zářivek nad mixpultem (mrtvé mouchy included), ale to nejpodivnější na to tom je, že výsledkem není žádná zbesilá avantgarda, ale elegantní a uhlazený pop. Někdy je možná až příliš sterilní, protože mi připadá, že přesvědčivěji znějí písničky, které je elektronika odsunuta do pozadí (Between Sheets, Canvas, Half Life, 2-1 aka Polyfilla), ale když dokážete udělat chytlavou hitovku i z historky o útěku z nepovedeného večírku (First Train Home), tak vám projde všechno.

Škoda, že klipy k Ellipse jsou zatím spíše rozpačité…

Nedělám si velké naděje, že by se to mělo v brzké budoucnosti výrazně zlepšit – zdá se, že připravovanou druhou verzi klipu pro First Train Home režíruje sama Imogen Heap. Delegovaní pravomocí holt není její silnou stránkou, ale deska Ellipse se jí i tak povedla – ostatně po třech letech nahrávání by asi člověk neměl vydat vyloženě špatnou desku. =) Přesto pro mě nejlepší deskou Imogen Heap zůstávají Details od Frou Frou.

Celé album Ellipse je k poslechu na SoundCloud