Trip-hop (tak jak byl definovaný v devadesátých letech) se už sice přesunul do archivu, jenomže mnozí triphopoví veteráni zůstali naživu (je až podezřelé kolik! =) a teď jen těžce hledají nové směry, kudy se vydat dál. Většinou nevydávají dopředu, ale spíše zpátky. Ovšem zatímco Portishead se vrátili jen ke starým analogovým syntezátorům ze 70s a Lou Rhodes k akustickému hippie folku šedesátých let, tak Dot Allison to vzala z gruntu a nahrála desku, kde je nejmodernějším technickým prvkem kytarový zesilovač s vibrátem z padesátých let.

Aby jí to šlo lépe od ruky, tak si k tomu přizvala producenta Roba Ellise (PJ Harvey) a společně se vydali někam na území rozdělené právě mezi PJ, Lisu Germano a Stinu Nordenstam, ale nemyslím, že se jim povedlo kteroukoliv z těch tří jejich zbraněmi porazit – PJ je pořád drsnější, Lisa je ve své jednoduchosti rafinovanější a Stina zlomenější.

Jádro desky tvoří písničky plné táhlých smyčců nebo klavíru (něco jako Hansard s Irglovou v oscarové úpravě =) , které příjemně plynou, ale všechny ty akustické nástroje příliš ochotně uvolňují prostor pro Allisonin přeskakující a občas až přehnaně procítěný hlas. Jako oživení se občas objeví nezanedbatelné množství country, což mi ale velkou radost nedělá – výjimkou je jen písnička Jonny Villain, která by asi docela sedla mezi Murder Ballads Nicka Cavea.

Kromě toho z desky vyčnívají dva hosté – Paul Weller s Dot v dvojhlasech v Love’s Got Me Crazy pozoruhodně neladí (nejsem si úplně jistý, na čí straně je chyba) a Pete Doherty dvakrát přispěl rozháranou kytarou, přičemž především duet I Wanna Break Your Heart je poměrně silné kafe oscilující mezi „demem, které nikdy nemělo opustit zkušebnu“ a „unikátním záznamem tvůrčího procesu“. Refrén „I wanna be your man / I wanna break your heart“ je pro mě stejně chytlavý, jako iritující…

Ona by tahle deska mohla být skvělá, jen kdyby byla úplně jiná…