Je blbý mít kapelu se svojí holkou, protože když přijde rozchod, někdo musí z kola ven. V tomto případě to byl Aaron Pfenning a z tria se stalo duo. Zpěvačka Caroline Polachek naštěstí zůstala, protože ona je to, co dělá tuhle kapelu tak výjimečnou. Jistě, je to holka tak trochu teatrální, ale umí s tím (na deskách) dobře pracovat. Střídá různé hlasové výrazy a přitom jí to věříme. A žasneme. Something je totiž ještě o třídu lepší než debut. Kapela tu svůj osmdesátkami šlehlý popík posouvá díky větší kreativitě a skladatelské rafinovanosti ještě o kus dál. Zatímco takoví Goldfrapp si na své poslední desce s osmdesátkovým kýčem jen s nadsázkou pohrávali a občas si z něj stavěli růžový pomník, Chairlift jej zapracovávají do své hudby s mnohem větší grácií. A některé tracky budou na vás působit tak, až vám z toho poleze mráz po zádech. Hysterie? Tak si to poslechněte a uvidíte.
Zdá se, že kanadské duo DJ Booth a Chameleonic konečně dospělo. Už pro něj není prioritou dělat tracky, které rozbourají taneční parket. I když tu jsou věci, na které můžete tancovat jak diví, jejich nové pětiskladbové ípíčko J0T5 je spíše poslechová záležitost. Vrcholem je pak závěrečný epický majstrštyk Killing Jokes II, který díky zvuku kytarového ebow (nebo synťáku co tak zní) hrozně připomíná Sigur Rós. JOTS definitivně překročili jejich „blog-housový“ stín.
Tady v podstatě navazujeme na post o Symmetry. Francouzské duo Scratch Massive jsou totiž stejní analogoví maniaci jako Johnny Jewel a obvzlášť instrumentální tracky jakoby vypadly z jeho filmového opusu. Temná atmosféra jejich aktuálního alba Nuit De Rêve vás naprosto pohltí.
PS: taktéž doporučuju předchozí Time (2007), které je ještě o malinko lepší.
Paralytic Stalks bysme s klidem mohli zařadit k jejich nejlepším deskám za poslední roky (jako např. Satanic Panic in the Attic nebo Hissing Fauna, Are You the Destroyer?), to by tu ale nesměly být tracky šest až osm, které na vás po těch prvních pěti příjemných a chytrých věcech vybafnou s otravnými experimenty, které postrádají invenci a nedají se ani moc poslouchat. Škoda.
Symmetry = Johnny Jewel. Což je týpek, který hraje v Chromatics, Glass Candy a Desire a je spolumajitelem labelu Italians Do It Better. Původně měl být autorem soundtracku k Drive, ale nakonec byl povolán velikán filmové hudby Cliff Martinez. Podle Johnnyho slov z interview pro Pitchfork, jsou na desce asi čtyři věci, které vznikly pro Drive. Themes For An Imaginary Film jsou dvě hodiny dlouhé synťákové orgie, které zní jak instrumentální verze Chromatics nebo staré soundtracky od Johna Carpentera. Mimochodem, podobné věci vytváří také Steve Moore (Zombi) pod pseudonymem Gianni Rossi.
Todd Terje nevydává singly každý měsíc. Loňský, a taktéž skvělý, Ragysh byl vypuštěn asi po pěti letech ticha. Do té doby si Todda každý spojoval hlavně s dodnes nesmrtelnou peckou Eurodans. Aktuální It’s The Arps! vzniklo převážně na legendárním synťkáku Arp 2600 a najdeme na něm čtyři tracky, z nichž samozřejmě nejvíc vyčnívá ultramegachytlavý Inspector Norse, který je pro mě disco hymnou této zimy. Myggsommer zní jak z Ghost Boxu, Swing Star (part 1) je taková rozjetější berlínská škola, zatímco její druhá čast je vyklidněnější. Pokud milujete tento druh muziky, nemáte moc co vytknout.
