Will Wiesenfeld si prý Baths vymyslel pod vlivem losangeleských superhvězd jako Daedelus nebo FlyLo, se kterými ostatně porůznu spolupracuje už někdy od svých 16. Nedá se přitom úplně stoprocentně přišpendlit k programu na tvorbu organického beatu à la Steven Ellison, a není ani dostatečně měkký, aby se mohl objímat s Toro y Moi a ostatními z chillwave spektra. Na letošní desce Cerulean tak servíruje svou (až trochu překvapivě) dosti osobitou vizi ideálního prostředí, tak jak si ho vysnil ze svého kalifornského pokojíčku. Experimenty s biologickým podkladem – tak tomu říká on i já, a ostatně i ten Pitchfork.
Zhruba tři měsíce se pokouším dokopat k tomu, abych tu napsal o jedné z kapel, která mě letos zaujala nejvíc. Ale je to střídavý boj s leností a prokrastinací. Vlastně jsem čekal, že to za tu dobu někdo dávno udělá za mě. Ale zatím se nestalo. Což je vlastně překvapivé. Vzhledem k tomu, že tu o Sleigh Bells nejspíš většina dávno slyšela. Takže jenom stručně. Jak se na dnešek sluší a patří, jsou dva, různého pohlaví a jsou z Brooklynu. A příznačně eklektický i jejich hudební původ. Jak se dočtete na Wiki, Derek E. Miller kdysi hrával post hardcore a Alexis Krauss coby náctiletá zpívala v dívčí kapele. A svým způsobem svým kořenům zůstali věrní dodnes. Derek ostrými a zvonivými riffy s údernosti vyhrávek během utkání amerického fotbalu, Alexis hláskem víly, která železnou pěstí vládne jídelně dívčí školy. Jako pojítko fungují dunivé a burácivé beaty a široká paleta různých pazvuků. Pro většinu světa je objevila M.I.A., která jim nabídla smlouvu u svého labelu N.E.E.T. A o zbytek se pak postaral fanfárovitý singl Tell ´Em, který jednu dobu vedl žebříček nejsledovanějších tracků na hypem.com Deska Treats, vydaná v květnu, je jenom logické vyústění příběhu, které ale v době, kdy už celé desky poslouchá málokdo, působí malinko nadbytečně a zpátečnicky. Vydávaní tracků jako jako součást happy meal v McDonalds nebo jiná podobně útočná distribuční forma by jim slušela víc. Ale svět taky nestál za odpoledne.
Když rozeberete Hey Champ na jednotlivé součástky, nenajde vlastně žádný extra materiál. Americké indie-folkové frázování ve zpěvu, kýčovité australské syntezátory a francouzské vesmírné disko. Když to poskládáte dohromady, jede to, šlapeto, ale na přejezd z východního na západní pobřeží to není – už uprostřed cesty vás musí chytnout ponorková nemoc. Tudíž tenhle mix The Bravery, Cut Copy a čehokoliv synthypopového z 80.let je doporučeno si pouštět pouze maximálně na krátké vzdálenosti, v rámci města.
Warpaint je jedna z těch kapel, který by asi byly populární i mezi lidma, pro který jsou Muse událostí večera, týdne, roku – hrajou si ten svůj post-punk-whatever (u nás třeba Please the Trees) a mám pocit, že až vydaj‘ první desku, budou velký. Tak velký, že i na ten RfP se do deseti let dostanou. To, co zatím vydali, je čtyřpísňové EP Exquisite Corpse, a řekl bych, že v LA z něj musí být nadšený – konečně taky někdo ukázal, že mít za rohem The Smell neznamená nutně výjimečnost. Ale zas si můžete na last.fm odškrtnout novou kapelu, tak co.
Jimmy Edgar je takovej temnej Stuart Price. Ale místo toho, aby vás rozjuchal jak Madonnu, protáhne vás nejtemnějšími zákoutími vaší omámené mysli někdy kolem třetí ráno, kdy se odšouráte z posledních sil na záchod a tam někdo hlasitě souloží. XXX zní jako kdyby se „roboti“ z Daft Punk nadopovali viagrou a pak šli pařit do klubu, jako Boogie Nights ve stylu Electromy. A přitom byly pro Jimmyho hlavní inspirační faktory celibát, láska a ztráta.
UPDATE: V sobotu 16.10. zahraje Jimmy Edgar v MeetFactory.
Jezuitská kolej v Kutné Hoře, sídlo Galerie Středočeského kraje, bude od čtvrtka 15. července do neděle 18. července 2010 opět hostit hudební festival Creepy Teepee. Open-air festival, jehož nultý ročník proběhl v srpnu 2009 coby součást GASK artfestu, divákům nabídl multižánrový výběr toho nejlepšího ze současné české a světové alternativní scény (zahráli tu mimo jiné Bill Callahan, Owen Pallett aka Final Fantasy, kapely Oneida, Health nebo Fucked Up, vedle toho celá řada domácích projektů), slibuje letos obdobně pestrý program:
FORMER GHOSTS (US, Upset! The Rhythm), MALE BONDING (UK, Sub Pop), THESE ARE POWERS (US, Dead Oceans), CHRIS GARNEAU (US, Absolutely Kosher), VIVIAN GIRLS (US, In The Red), SILK FLOWERS (US, Post Present Medium/Captured Tracks), TORO Y MOI (US, Carpark Records), MOON DUO (US, Woodsist/Sacred Bones), AIR WAVES (US, Underwater Peoples Recs),
TERROR BIRD (CAN, Night People), LOVE CULT (RUS, Existential Cloth), TEARIST (US, Post Present Medium), ECSTATIC SUNSHINE (US, Carpark Records), RAINBOW ARABIA (US, Manimal Recs), DAM MANTLE (UK), COLLAPSING OPPOSITES (CAN, Needs More Ram), GNOD (UK, Not Not Fun), CAPTAIN AHAB (US, Deathbomb Arc), CLAPSCLAP (US), DJ SKULL VOMIT (US, Fathme Records), SICKBOY MILKPLUS (BE) + Upset! The Rhythm Records SHOWCASE
Názvem referují o Maxi Richterovi, svou hudbou zaujali celkem snad i celou kanadskou & americkou scénu: jsou jednou z nejceněnějších ozdob blogového spektra. Všem se líbí, jak pracují s ozvěnami a vrstvami, jak se ve skladbě Lately (Deuxième) vypořádali se samplem z Eternal Sunshine of the Spotless Mind. Komu to nestačí, tomu dost liberálně na svém tumbleru dávkují nové skladby (ať už přímo jako Memoryhouse nebo sólo ambientní plochy od Evana Abeeleho). Na webu lze najít zimní EP The Years nebo kolekce, kupy remixů – ten nejhezčí třeba od Mika Diaze (MillionYoung). Stejně bych tady pod jejich obrázek nejradši nakreslil srdíčko, ale asi to zakončím jen velkým AHOJ v neděli, Deniso a Evane.
Co si budem povídat, Kele je špatný boxer, a když už nám tu zas po ulicích zní ta festivalová (rocková) polština, tak se i docela bojím, aby se za rok nebavili o něm – aby si netrůnil v line-upu hned vedle Ska-p a sólovýho projektu Noela Gallaghera. A je mi jasný, že byste mu to někteří přáli – je spousta těch, kteří ho nemůžou vystát už od Alarmu, kdy to „so here we are“ znělo asi nejjistěji. No ale zas víte co – já jsem moc mladej na to, abych se dojímal nad Vanessou a usínal s plyšákem coby podobiznou Moimira Papalesca. Mě BP bavili a baví, a i když to jejich šéfík a taťka bere v poslední době trochu moc po proudu / směrem k němu, tak pořád jasně vidím, kdo je tady bluest light, nejjasnější světlo.
Bůhví co mohlo za t▲k nízkou úč▲st, jestli dinosauří vidl▲rna Rock For People nebo b▲rtoškova společenská přehlídk▲ ve V▲rech. Nicméně v▲m musím říct, že pokud jste kouk▲li na on▲nujícího Bell▲myho nebo vyk▲leného Mach▲čka, t▲k jste uděl▲li velkou chybu, protože Y▲CHT předvedli naprosto úchv▲tnou show, kter▲ by b▲vila zcel▲ jistě i ty, kteří k poslední ř▲dovce See Mystery Lights úplně nepřilnuli. T▲dy šlo hl▲vně o show. Jon▲ byl jak z gumy a jeho tot▲lně ulítlé t▲neční kre▲ce nenech▲ly nikoho v klidu, z▲tímco Cl▲ire se pohybov▲l▲ s l▲dností kočky. Došlo na vše důležité, včetně singlového trojlístku Summer Song, The ▲fterlife a Psycho City, který sklidil s▲mozřejmě největší úspěch. Jistě jste si v klipech k posledním dvěm▲ všimli jejich n▲boženské obsese. To zahrnuli č▲stečně i do své show, což možn▲ mohlo někomu přip▲d▲t divné, ale docel▲ jsem se b▲vil. Jen to „sr▲t na práci“ mi přišlo docela nemístné. Obvzl▲šť, když se živíte hudbou a jezdíte si po světe, zatímco my ost▲tní museli už zase d▲lší den z▲řez▲v▲t. Život není fér.
