Poslední články od meadow

Pantha du Prince – Black Noise

autor
2 , , Odkaz 0

[rating: 2]

Hendrik Weber dělal kdysi dávno výborný táhlý minimal v podobném duchu jako The Field. Před třemi roky, na druhé desce This Bliss, si ale značně oblíbil zvonkohru, xylofon a perkuse vůbec, což je super zpestření pro jednu dvě skladby, ale únavné jako koncept pro celé album. Šlo to s kopce, ale tehdy alespoň nástrojům mateřské školy dokázal postavit různá zázemí, pohlcující basy nebo chytrý úsporný beat. S čerstvým materiálem jménem rezignoval i na to a ustrnul v nudném perfekcionismu. Ťuk ťuk, klap klap, cink cink, tik tak. Prý zvuková architektura, říká se na jeho webu.

Black Noise má údajně stát na zvucích nahraných na několika field recording dýcháncích ve švýcarských Alpách. Jasně vidím tu ospalou idylu a představuju si ptáčky, pobíhající zvěr, šum lesa, cokoliv, ale ve skutečnosti tady najdete jen otravné kravské zvonce a ťukání na dveře, staré známé Weberovo náčiní. Možná by to mohl spasit vokál, pro tohoto německého producenta úplná novinka. Nedostatek nápadů, jak vést skladbu zachraňuje vznášející se hlas Noaha Lennoxe většinou spolehlivě, Stick To My Side, ale není zrovna tenhe případ, jednoduše proto, že se instrumentální složka s hlasem vůbec nepotká.

„Pantha du Prince se prohrabává skrz zvukové trosky,“ píše se taky na webu. Asi to myslí doslova.

Audio clip: Adobe Flash Player (version 9 or above) is required to play this audio clip. Download the latest version here. You also need to have JavaScript enabled in your browser.

Murcof – La Sangre Iluminada

autor
0 Odkaz 0

murcof

[rating: 4]

Co spojí vás a animální strach hraničící s existenční nejistotou? Co třeba zkusit Murcofův hudební doprovod k filmu La Sangre Iluminada? Vrcholný mexický š(t)ukatér praskajících beatů, zn. nepřekonatelný ve výkonnosti kvantitativní i kvalitativní, zasahuje s vydáním soundtracku až po dvou letech od premiéry filmu. Proč? Asi si rád hraje s napětím, protože doznívají první tóny a už se třesu. Věta z promočních materiálů, která říká, že Murcof je mistr tenze není vůbec nadnesená.

Tímto albem se Fernando Corona navrací do dobře známého checkpointu táhlých symfonií a abstraktních ploch. Zatímco na „sériových“ deskách je láme ještě přes click’n’cuts, na La Sangre Iluminada přidává pět kilo v došlapu na pedály piána a těžké elektronické duchny – pod kterými se schovává jen to, co si dokážete představit v nejhorších nočních můrách – natahuje co to dá. Jinak je ale nechává žít ve vlastním mikrokosmu, který se nejvíc podobá tomu z desky Remembranza. Je toho hodně co říct v jedenadvaceti položkách, jenže pro soundtracky typické nekonečné obrábění jednoho motivu může ke konci začít nudit. Přesto očekávání, co přijde zpoza rohu s dalším tónem vytváří z poslechu tohota počinu nesnesitelné drama. Ani nemusím vidět film a už mám knedlík v žaludku a srdce v krku nebo jak se to říká.

HEALTH – Get Color

autor
6 , , Odkaz 0

healthgetc

[rating: 4]

Další brázda do věčného hlukového pole, laskavá stejně jako pugét růží od vraha tvé snoubenky. HEALTH že tě mají uzdravit? Pak léčba šokem funguje. Eponymní debut byl asymetričtější, na nové desce obkročný rým vystřídali za sdružený. Že rovnání chrbátu jim může pomoct dokazuje třeba dvojička Die Slow–Nice Girls. Pomalá smrt s krásnými dívkami čekajícími u postele, je snad lepší spojení? O jednom bych věděl – tlustý noisový krajíc bez másla, na vrchol jen špetka… oni říkají DISCA, ale odstraňte z Eat Flesh kytary a dostanete schranz. Med u huby nahrazuje efemérní vokál.
Půlku alba odbíjí kopákem Benjamin Miller až příliš brzo, už mě zastihla Death + a Die Slow. Syndromu Schrödingerovy kočky zabrání… Before Tigers? Ta je klidná, ještě pouští žilou. Transfuzí je až z řetězu utržený Severin. A zrovna mi nevadí, že už jsem to někde slyšel. Možná na první desce, možná u Liars. Ve zpětném zrcátku odpočívají i Death From Above 1979, jen je odraz trochu zašedlý, they’re getting color. Těžko říct, kdo dělá z HEALTH KAPELU. Linii drží útloučký vokál, úplně mimo stojí silné, ale nepevné riffy, snaha o celistvou strukturu je sabotována zpoza bicích. Do rány vám nepolezou snadno, i když zvuk takové Triceratops z předchozího alba jako bych vnímal i tady. Jen nemůžu najít odkud přesně.

Noise and I are fighting a duel to the death. One of us has got to go. So I think I can Die Slow now.

P. S.: HEALTH se do Česka chystají už na třetí návštěvu (11. 10., Pilot Bar). Nevím, kolik lidí skousne doprovázejícího Pictureplane, zato tuším nadzvukový zážitek.

Bibio – Ambivalence Avenue

autor
5 , , Odkaz 0

bibio

[rating: 4]

Poslední rým v dětské říkance, tak mi zní Bibio. Další tvůrce pokojíčkové elektroniky na scéně, říkáte? Se čtvrtým albem a přestupem na Warp zvuk částečně podlehl vycizelované produkci. Čemu se Stephen Wilkinson ubránit nedokázal je současný zvuk britského labelu. A je to dobře. Z minulých desek si sice odnesl cit na skládání hymen pro planoucí srdce trampů, co rádi přírodní zvuky a kytárku u ohně, jenže druhou rovinu téhle desky tvoří abstraktní hip-hop alá Hudson Mohawke. Ten si užijete v perfektní nahrávácí kvalitě, zatímco folkové skladby jsou prohnány přes zvukovou patinu pekelně starých magneťáků. Na počet songů 1:1, na dojem z nich 1:2 pro elektroniku. Ne, že by jeho folk nudil. Naopak. Z všemožných píčovin, ublíženejch týpků, co se na promofotky staví v lese tři hodiny do stylizovaných póz s nasazenou indiánskou čelenkou, ční po boku takového Ariel Pink bezmála jako perla. Někdy je ale prostě elektr(on)ický krb lepší než pravý táborák.

Léto? Basement Jaxx!

autor
6 , Odkaz 0

jaxx

Že Basement Jaxx se tímhle singlem definitivně oddělají. Že Jokerův „fialový“ remix bude to jediné, co na novém EP bude stát za to. Takové domněnky mě napadaly při letmém průzkumu coveru. Jenže je všechno jinak a Basementi (jak by je pravděpodobně pojmenoval Škvorecký) natočili jeden ze svých nejlepších tracků vůbec. Ne, vážně, nečekejte žádnou revoluci, změnu stylu, přizpůsobování se aktuálním trendům. Nic takového. Raindrops je typická skladba dua Buxton-Ratcliffe. Ano, možná vám hodně připomene Romea. A ano, je to hodně podbízívá popina a Basement Jaxx její vydání na léto nenačasovali asi jen tak náhodou. Jenže kdo by to řešil, když dva Britové se na hraně „vkusnosti“ pohybovali odjakživa a když na vás brzy začne útočit 30 °C i ve stínu. Raindrops směle stoupá k mému osobnímu ideálu letního hitu. Co vy, už máte pro rok 2009 vybráno?

Julianna Barwick: Už máte svou modlitbu?

autor
0 , , , Odkaz 0

barwick

Hlas. Nakonec to může být všechno, s čím se muzikant obejde. Při srovnání s Panda Bear by asi příliš poblikával monitor, Grouper (která podobně jako předmět tohoto článku letos vydala vynikající desku) by mohl unést, ale vůbec nejlepší bude, když se podívate na necenzurované video Gobbledigook od Sigur Rós. Jiná společnost, nová generace založená na pospolitosti. Revoluce. Tihle moudří blázni se budou celý den toulat nazí po lesích, válet se v listí, navzájem se obšťastňovat a rituálně tančit kolem ohně na (asi nový styl?) tribal Julianny Barwick. Američanka využívá nástroje na dvou deskách, které od roku 2006 stihla vydat méně než sporadicky a síla naturistické a capelly spočívá především v minimalistickém efektování a bezmezném opakování několika smyček hlasu, jenž díky své podmanivosti snese srovnání snad jen s Rickie Lee Jones v klasice jménem Little Fluffy Clouds.

Před nedávnem vyšla deska Florine, která stejně jako debut délkou nepřesahuje pětadvacet minut. Ostatně stačí zaseknout a jet furt repeat, zkuste to pustit pozpátku a možná to bude ještě lepší. Zpěv nemá začátek ani konec, bez nejmenšího vyčerpání oddaně táhne nahoru. Učení vědci chtějí vynalézt výtah do vesmíru, mně teda klidně stačí lift do nebeskejch výšin. Nebo vy už jste někdy slyšeli sólo chorál?

Věřím, že kdyby Julianna tvořila v šedesátých letech, záhy by se z ní stál silný kult, mýtus. Má na to i teď. Jo a hádejte, odkud přesně pochází. Jasně, že Brooklyn. Narodilo se na tomhle místě někdy něco hudebně nudného?

Clark – Totems Flare

autor
2 Odkaz 0

clark2

[rating: 4]

Nahuštěný breakcore s pár zlomenými klávesami piána, analogové synťáky, překvapivé kličky, šílená akcelerace a hned zas měkoučké zpomalení, to všechno už přece dobře známe z předchozích alb. Tak proč mít o Totems Flare zájem? Protože hladký průnik dosavadní tvorbou oře Chris Clark i novými prvky: třeba BPM okolo 200 (nebo taky možná 240, na matiku jsem nikdy nebyl), pod jehož kobercem najdete zametený ambient, mechanická ramena industrialu… A na další novou součástku si vezmeme elektronickou tužku a druhý odstavec.

Pohlédněte na cover. Uprostřed můžeme pozorovat radostný pohled šťastného páru, ale stejně na tom obrázku plesové idyly něco nesedí. Nejenom, že pán ve smokingu postrádá oči (nejspíš důsledek otravy bojovým plynem, co se vznáší okolo), ale přímo pod ním je přilepeno něčí temeno. Pamatujete na vyděšený pohled chlápka, kterému na coveru nedávného Clarkova EP chyběl kus hlavy? Z posledního počinu Brit upsaný pod Warp dosadil nejen tento chybějící dílek. Aby skládačka byla kompletní, ukotvil taky vokály. Ty se u Clarka vůbec poprvé roztahují přes celé skladby a místo dekoračního rytmického charakteru vedou za ručičku nečekaně neskrývaně. Clark se za pořádným dobrodrůžem při objevování oblastí hic sunt leones vypravuje na každém albu a nejinak je tomu i tady.

Pátý longplayer (a připočtěte k tomu hromadu épéček, které nejsou balastem) je pro někoho vystavením stopky tvůrčím silám. Ale u Clarka? Blbost. Chris leze znovu dobýt svůj Everest a k cestě si zase vybral novou, neprobádanou stezku. Žádné zadýchávání neslyším.

A Union Jack na vrcholu už se třepetá.

Nathan goes techno

autor
0 Odkaz 0

Tři roky starou deskou Drowning in a Sea of Love se Nathan Fake stal pro všechny romantické duše a milovníky roztomilých synthů alá M83 bezmála kultem. Raná díla, jako třeba Watlington Street EP, naproti tomu většinou chutnají po adrenalinu a jejich techno beat je rovnej jako ofina Karen O, takže kdybych se chtěl vyhnout dalším kecům, o novém albu řeknu, že je „návratem ke kořenům“ a pro umírněnější by tu pak byla formulka „přiblížení se k energičnosti jeho livesetů“. Takhle jednoduché to ale s Hard Islands samozřejmě není. Na čisté idm má příliš nevědecký přístup, k pravověrnýmu technu chybí prostince vymletej rytmus. Takže mi tu zbývá pojem organické techno, ve kterém je zkrátka něco, čemu můžu věřit. Je to třeba pocit, že všechny ty perkuse, hi-haty a bicí, co se tu míhají, nejsou neosobní samply, ale hezky poctivě naživo odehrané party. Nebo fakt, že se mi při klávesových motívcích ukrytých v stop & go rytmu neironicky svírá hrdlo.

Clark – Growls Garden

autor
2 Odkaz 0

clark

[rating: 5]

Neposunout se s každým épéčkem o kus dál? U Clarka nemyslitelné. Jasně, že Brit upsaný pod Warp nevynechává ani na novém kusu jménem Growls Garden typickou symboliku: částečnou nepředvídatelnost; bohatý fázování jednotlivých linií, naostřenej zvuk, kterej hladí; glitche jak kulomety. V šesti skladbách najdete historii i budoucnost: ostře emotivní techno minulé desky, přesně porcovaný cucky tři roky starého Body Riddle, ambient, odkazy k chystanému albu.

Vidím to jasně: Clark dělal tohle épéčko v malým pokoji, permanentní tmě, prachu naprostý izolace, bez spánku, za stálýho přísunu dopovacích látek. Ty utlumí ledasco, hororovou klaustrofobii ale neztiší – Growls Garden má silnější zápletku než kdejaká detektivka od Agathy Christie. Úvodní eponymní skladbou se klene nečekaně jasný vokál, což u Clarka znamená vcucnutí do mrazivě úzkého rozsahu. Druhá The Magnet Mine hrabe v osvědčené půdě Body Riddle, aspoň do té doby než proseje v technu zamknutej hlásek. Seaweed říká: „breakcore může mít duši, když v ní pokroutíš glitche a rozstřílíš strašidelný zvuky.“ Gonk Roughage se motá v abstraktním electru opuštěnýho lunaparku. Zbejvaj v něm nějaký rachejtle, co se zrovna chystaj vyletět a hádejte, kolik z nich míří na vás. Minimálně pět z pěti. Tak co uděláte, děti? Uhnete nebo do to sebe necháte napálit?

Jesse Rose – What Do You Do If You Don’t?

autor
0 Odkaz 0

jesse

[rating:4]

Když tohle zvíře poprvý oběhne dancefloor, kámošovi vedle řeknete: „sakra, tohle už jsem někde slyšel“. Bodejť, když v Night At The Dogs používá stejnej sampl jako Mr. Scruff v Get A Move On a dvě největší pecky zas zní podobně jako hity Feddeho Le Granda. Hejsek se po vás nechápavě ohlídne, nic neříká, tančí dál. Komu jako v dnešní době vadí o deskách rozprávět přes čistě univerzální jazyk body language?

Do housu přidává Jesse Rose najazzlý feeling, blues, minimal nebo mellow vokál Joea Goddarda. Občas překryje strukturu i roztěkaným rytmem, a tak jednou o svým stylu prohlásil, že je to fidget house. Vtip se nechytl a vznikl novej žánr. Kašlete na to, po poslechu Jesseho druhé desky budete sami vědět nejlíp, že broušení do jiných žánru jsou jen hravé mimikry pro situace if the party gets boring. Je to prostě house. Občas si tam můžete nahodit předponu tech nebo deep, ale většinou je to čistej house. Tečka. Teda vlastně, je to dobrej, chytlavej house bez slabýho místa. Tak. Teď tečka.

Poslední komentáře od meadow