MGMT – Little Dark Age

autor
0 , , Odkaz 8

Na MGMT je nejvíc sympatické to, že dělají hudbu především pro sebe a nebojí se to dávat najevo. Před deseti lety debutovali megahitem Oracular Spectacular, aby jej pak následovali experimentálnější dvojkou Congratulations a ještě šílenější trojkou, díky které už mohli skoro pořádat přednášky na téma „jak ztratit půlku fanoušků během pár let“. U Little Dark Age by se mohlo zdát, že se kapela vrací k debutu a že jí dal label nůž na krk. Možná to tak i je, ale stejně je to velmi eklektické album, které překvapí na každém kroku a na písničkách přesně poznáte, kdy seděl za mixpultem Ariel Pink a kdy Patrick Wimberly (ex Chairlift). První půlka nemá v podstatě slabší místo a je pro mě prozatím největším vrcholem tohoto roku. Začíná to jít trochu z kopce až když začne Ariel bručet v šesté James. Tím ale nechci říct, že druhá půlka je špatná, jen mě nebaví tolik jako ta první.

4.5/5

 

Shamir

autor
0 , , Odkaz 0

Teprve devatenáctiletý Shamir Bailey bývá nejčastěji přirovnáván k Princeovi, ale pokud zůstaneme v současnoti, tak nejspíš padnou jména jako Blood Orange nebo i Azari & III (ty našláplejší věci). Ípíčko Northtown skvěle demonstruje jeho obrovskou rozmanitost a to jak vokální, tak i hudební. Jeden z jasných objevů tohoto roku.

Keep Shelly In Athens (21. 5. 2012, 007)

autor
3 , Odkaz 0

Tihle sympatičtí Řekové si zasloužili vetší návštěvnost. A fakt nevím, jestli za to mohla cena (jinde stojí „indie“ koncerty jednou tolik), malá provařenost mezi mladými hipsterkami nebo to, že se někdo bál, aby si na sedmičce neumazal outfit. Anyway, koncert měl obrovskou sílu – největší pozornost strhávala neskutečně charismatická, asi metr padesátpět dlouhá, Sarah P, která podávala velmi procítěný výkon a přitom vůbec nepůsobila teatrálně jako ty naše slavný český umělkyně. Kapela kouzlila atmosféru jak o život. V pomalejších věcech jsem uplně cítil, jak kytarové delaye narážejí na skály jako vlny Středozemního moře (když má člověk jednu promile v krvi, nepotřebuje žádnou projekci), v těch rychlejších zase kapela donutila tělo k pohybu a mírně připomínala legendární Curve. Vrcholem večera byl cover Just Like Honey od Jesus and Mary Chain, který vyvrcholil úžasným sonickým koncem. Prostě příště přijďte.

Travelogue – The Noise Is Temporary

autor
0 , , Odkaz 0

Travelogue je jednočlenný projekt Jona Sonnenberga a jak už název napovídá (legendární album od The Human League), pohybujeme se ve vodách synth popu. I když je ale The Noise Is Temporary převážně o poctě svým vzorům a většina tracků nás navádí k oné legendární kapele z Sheffieldu nebo k prvním nahrávkám Ladytron (pokud jste mladší), je tu jedna skladba, která docela vybočuje. A sice druhá All Must Die, která je postavená na minimálních aranžích, Sonnenberg v ní má hodně albarnovskou barvu hlasu (on ho vůbec hodně připomíná) a je celá tak krásně smutná. Škoda, že v druhé půlce alba najdeme spíše pomaléjší atmosferické kusy a není tak zábavná jako ta první, jinak bych dal krásnou čtyřku.

Audio clip: Adobe Flash Player (version 9 or above) is required to play this audio clip. Download the latest version here. You also need to have JavaScript enabled in your browser.

Audio clip: Adobe Flash Player (version 9 or above) is required to play this audio clip. Download the latest version here. You also need to have JavaScript enabled in your browser.

Battles – Dross Glop

autor
1 , , Odkaz 0

Co si budeme povídat, většina remixových alb stojí za hovno. Vždycky jsou tam tak dva až tři dobré remixy a zbytek je většinou nuda bez invence. Pamatujete si přece ještě na Guerolito nebo Silent Alarm Remixed? Občas to ale i vyjde. Vemte si třeba dvě docela slušné remixové desky od Health. Nebo Battles. Upištěné hlásky a repetetivnost na Mirrored mě vyloženě štvaly a nepřescědčil mě ani následovník Gloss Drop, i když jeho poslech byl o dost snesitelnější. To remixový bratříček Dross Glopp je zábavnější než obě alba dohromady. Za což může převážně stylová různorodost remixů a fakt, že těch slabších míst je tu jen pár. Ze známějších jmen válí hlavně Gui Boratto se svým úvodním remixem k Wall Street a Hudson Mohawke, u kterého mám pocit, že mu jdou ty remixy opravdu o dost líp než vlastní tvorba. Naopak třeba The Field předvádí svůj typický standart a remix zní spíš jak nějaký odpad z jeho poslední desky. Battles by mohli vydávat remixy ke každému albu, protože takhle je fakt můžu (pokud budou mít opět šťastnou ruku na remixéry).

Bear In Heaven – I Love You, It’s Cool

autor
3 Odkaz 0

Bear In Heaven patří k těm kapelám, které se – díky výbornému atmosférickému soundu – moc dobře poslouchají. Možná jste, stejně jako já, před třemi lety uchcávali nad jejich albovou dvojkou Beast Rest Forth Mouth, ale možná jste je taky hned odsoudili jako nudnější verzi Delphic. Což je možné, pokud vám v té době bylo sedmnáct a kámoška se vám o nich zmínila na koncertě Sunshine. Dovolte, abych věci uvedl na pravou míru (tahle hláška se mi líbí). Tohle je lepší než Delphic. Už jen proto, že je třeba tomu dát víc času. Kapela neodkrývá své trumfy hned a nevnucuje vám své otravne indie hymny, i když pod nima bublají hodně podobná arpeggia. Přivezte je někdo. Půjdu na ně, i když budou hrát v Lucerna Music Baru, protože tohle musí být naživo prostě úžasný.

Justice (Gasometer, Vídeň, 23. 2. 2012)

autor
1 Odkaz 0

Srovnejme si fakta. Justice je francouzské elektronické duo (v podstatě) DJs. Takže když je na plakátech napsané Justice Live, tak je naivní čekat koncert instrumentálně zdařilých hudebníků, kteří v pauzách budou bavit publikum historkami z natáčení. Protože ve skutečnosti dostanete párty namyšlených Frantíků, kteří ví, že jim většina lidí pod pódiem leží u nohou a tak si klidně hrají s motivem a refrénem Civilization i 20 minut, několik minut vás nechají v tichu, aby vás ujistili, že jsou naši přátelé a to celé je zabalené do světelné a vizuální show, která vás jako cibule rozbrečí, jak se postupně svléká ze svých slupek. Evropa se možná rozpadá, zato Rakousko-Uhersko se dává na koncertech ve Vídni dohromady – jak už bylo naznačeno, mix češtiny-slovenštiny-němčiny se nedal přeslechnout. Na začátku prázdnin hrají znovu v Gratzi a do Trenčína to věru není daleko…Festivaly jim budou slušet ještě více.

Sleigh Bells – Reign Of Terror

autor
4 Odkaz 0

Už toho nechte vy dva, jsem unuděný k smrti. Z kopáků co zněj jak zbíječky, levných naboostrovaných kytar a sladkého hlásku/řevu se nedá žít věčně. Tohle byl docela zábavný sitcom a o jedné sérii, ta druhá to celé shazuje. Ale moment, máme tady nějaký popík na oživení. Zachrání to situaci? Ne.

Metronomy (5. 12. 2011, Lucerna Music Bar, Praha)

autor
1 No tags Odkaz 0

[rating: 4]

Metronomy jsou, vedle Hot Chip a dalších, z těch kapel, jejichž inteligentní pop je neskutečně fresh a neskutečně zvukově osobitý, o to větší překvapení pro mě byla jejich předkapela Gross Magic. Týpci byli oblečení jak z roku 93 a jejich hudba byl jakýsi mix grunge a punk rocku ala Prci prci… s totálně vykleštěným hlasem. Ne vážně, ten zpěvák si podle mě nosil kulky v kapse. A jeho falzetový projev s občasným molkovským mňoukáním působil spíš jak z nějaké pražské kytarovky třetí kategorie. To Metronomy byli jiný kafe. Musím už ze začátku říct, že zvuk nebyl až zas tak strašný, jak jsme v LMB zvyklí a když člověk přehlížel neustále se rojící a furt někam chodící teenage hipstery, tak si to i slušně užil. Mladší publikum (tyvole, tam byly normálně malý holky!) reagovalo hlavně na singly z poslední desky, ti o dva roky starší si pamatovali i hitovky z té předposlední. V kapele exceloval hlavně basák, jehož šíleně jednoduchá a nijak originální, ale přesto velmi výrazná „Dfa“ basa to nakopávala snad ze všeho nejvíc. Uvažoval jsem dokonce, po dlouhé době, že se seberu a půjdu řádit do kotle (ale na to už jsem starej).Jen víc takových kapel, prosím.

Československý dunajský valčík s The Horrors

autor
1 , Odkaz 0

The Horrors - Flex, Wien

Tip na kšeft pro české promotéry… dovezte The Horrors na klubový koncert! Křest ohněm si odbyli letos na Colours of Ostrava, dotáhněte je do Brna a slovenským davem se neproderete k baru… Na sobotním vídeňském koncertě jste do poloviny klubu Flex prakticky nic jiného než češtinu nebo slovenštinu nezaslechli. Soutěž o předkapelu vyhráli taky sousedé (The Swan Bride), modřiny a polité oblečení z kotle pod pódiem, tradiční setlist postavený na Primary Colours a Skying, hodinka a čtvrt byla ta správná dávka na uvedení do extáze bez rizika, že by došlo k předávkování. Nejlepší investice v nejisté době.

P.S. Dalším skloňovaným koncertem ve slovanských jazycích byli únoroví Justice v Gasometru.


+ část 2 & část 3