Pioneerball – 1961

autor
2 , , Odkaz 0

[rating: 4]

Titulní track z tohohle suprového EP zní jak Justice v nu-disco remixu. Ty synťáky a ta rozverná melodie ala Francous Roubaix, to je prostě přesný. Agent Funk už je čistokrevné nudisco, Antique Shop s rhodes pianem zase trochu připomene věci, co vydával Compost před deseti lety (než začal smrdět) a závěrečná Romance, to je takový minimaloidní house. Prostě pestré menu, jak to má Péťa rád.

Pechenga – Helt Borte

autor
1 Odkaz 0

[rating: 4]

Za tímhle nádherným ambientním krasosmutněním stojí Cato Farstad a diskomistr Rune Lindbæk. Jejich album Helt Borte vyšlo původně ve vlastním nákladu už před třemi lety a prodalo se ho pouhých padesát sedm kusů (!). Teď vychází (díky bohu) v reedici na norském superlabelu Smalltown Supersound. Pokud máte rádi klasické ambietní kusy ze sedmdesátek (Eno, Jarre) a baví vás polární atmosféra Biosphere, je tohle přesně pro vás. Já to miluju.

Mike Simonetti – The Third Of the Storms

autor
0 , Odkaz 0

[rating: 4]

O labelu Italians Do It Better už jsme psali kdysi hodně dávno a po všech těch výborných věcech typu Chromatics, Glass Candy a Desire tu máme samotného zakladatele labelu. Jeho třicet devět minut dlouhé EP Capricorn Rising je přesně tak šťavnáté, jak se tváří už z obalu. Nejde ale jenom o (italo) disko jízdu, kterou tu předvádí titulní megapecka, taková Dust Devil zní jak z nějakého filmu Daria Argenta, The Third Of the Storms s hostujícím Samem Sparrowem (kterého normálně moc nemusím) má zase nepřeslechnutelný balearic nádech a Song For Luca připomene chillwave věci typu Washed Out. Tohle je fakt žrádlo.

Mike Simonetti – Capricorn Rising by mike simonetti

Julio Bashmore – Everyone Needs A Theme Tune EP

autor
4 Odkaz 0

[rating: 4]

Někdo ho už nazval novým Joy Orbisonem, ale nemyslím si, že by byl ten výkřik měla na svědomí pravdomluvnost. Julio Bashmore (vlastním jménem Matt Walker) sice pochází z Bristolu, kde má dubstep silné zázemí, ale sám si libuje spíše v housu. Bristolská dubstepová komunita je mu ale nakloněná, říká, že v nich má silnou oporu, která jinak přichází ve větší míře třeba z Londýna nebo vyhlášených klubových center západní Evropy. Julio má vizi, ve které chce svojí podobu housu zbavit jeho zavedených archetypních šablon. Tenhle nápad rozhodně nedostal jako první, ale ta jeho vlastní funky a basová ezoterie funguje skvěle.

Battle for Middle You by JulioBashmore

Ratatat, Civil Civic (Meet Factory, Praha, 18. 11. 2010)

autor
1 , Odkaz 0

Začněme rovnou u předkapely. Australské duo Civil Civic tuto funkci plnilo poměrně dobře – jejich profesorský math/noise/rock byl fajn, i když místy trochu iritoval. Bylo tam pár příjemných momentů, nic víc, nic míň. To u Ratatat šlo už od začátku o velkou show. Jako kdyby Daft Punk hráli se Spinal Tap – ta jejich laciná hardrocková gesta mě hrozně bavily. Lidi si samozřejmě nejvíc užívali našláplejší kusy typu Wildcat nebo Drugs, ale pomalejší kusy byly stejně tak příjemné. Projekce, na kterých nejčastěji trůnilo ptactvo všeho druhu, byly taky na jedničku. Takové souznění s hudbou jsem už dlouho neviděl. Jediné co můžu vytknout je merch. Chtěl jsem si koupit aktuální album na vinylu a místo něj měli jenom to přechozí. Tenhle koncert byl velký zážitek.

The National, Teatr Rozrywki, Chorzów (13. listopadu 2010)

autor
3 , Odkaz 0

Rychlík R 441 Excelsior dojede z Prahy do Pardubic za 1 hodinu a 7 minut. Stejný čas stačil k tomu, aby se hned první den vyprodal koncert The National v polském Chorzówe u Katovic. Divadelní sál a povinná místa k sezení vzbuzovala dopředu obavy, jak hodně tím bude koncert svázán. U texaských Midlake bylo lepší raději sedět, do varu jen těžko někoho dostanou hned dvě flétny a i když sice precizní, ale pořád unylý zvuk celé kapely.
Divadelní zvonění ukončilo přestávku a celý sál si šel povinně sednout… ale stačilo, aby se Matt Berninger jen naklonil nad první řadu a les diváků povstal a zůstal tak až do úplného konce. Přepisovat setlist nemá cenu – oddané publikum, zadní projekci, zábavné průpovídky mezi songy, výlet s mikrofonem až do úplně zadní řady publika tam stejně nenajdete. Přídavek otevřela improvizační pocta pro Henryka Goréckého, který skonal den předtím v sousedních Katovicích, závěrečná Vanderlyle Crybaby Geeks, odehraná totálně unplugged dobrousila koncert k dokonalosti a poslední deska High Violet vystřelila do raketových výšin osobního přehledu nejlepší desek letošního roku. Pomůžu si úvodním veršem závěrečné písně „Leave your home“… a zajeďte si na The National kamkoliv to bude možné.

Pinch – Croydon House

autor
2 Odkaz 0

[rating: 4]

Už je to pět let, co bristolský producent Pinch vydal svůj debutový dvanáctipalec War Dub. S ohledem na pozdější vývoj dubstepu v jeho rodném Bristolu lze říct, že tenkrát zněl pro tamnější scénu zcela příznačně. Během svého pětiletého působení má na triku zatím jen jedno LP – vynikající Underwater Dancehall z roku 2007. Tady už pracuje s hlubšími motivy a svůj dubstep topí v podvodním světě zítřka. Nyní přichází s novým singlem Croydon House, který lze brát jako návrat úplně na začátek. Do Croydonu, kde ta dubstepová vlna, která v posledních letech nabrala velikost tsunami začala. Sídliště z budoucnosti bez budoucnosti. Pinch oživuje ozvěny ze záhrobí, které se po ošuntělém croydonském bulváru procházejí bez jasného cíle. Jak Croyodon House, tak druhý track Elements pracují s podobnou atmosférou a dělají to skvěle. Pinch vás nepřinutí tancovat, spíš vám dělá společnost když se vám chce rochnit ve špinavých koutech svého já.

AM180 prsnts Xiu Xiu/ Former Ghosts/ Zola Jesus/ Gary War/ You Say Party!…

autor
10 , , , Odkaz 0

Desátýho listopadu se v epicentru Žižkova (tj. Matrix) sešla veselá skvadra v čele s naběhlou žílou Jamieho Stewarta a jeho post MIKA MIKO kámoškou, ječákovym terorem Zoly Jesus, nagelovanym Prague-friendly playboyem Freddym, psychopatem Gary Warem a neposlušnym ramínkem holky, co si obstojně hraje na Karen O (You Say Party!)…celá tahle company byla takovym pěknym narozeninovym happy mealem áem180, který tam toho večera slavili sedmej křížek. Nebyla to ovšem žádná privátní akcička ale otevřenej mýtink oslavenci kontra gratulanti…Tak ale report vezmu od začátku: Na Gary War si pamatuju střípkovitě takže nevim, You Say Party! byli skvělý a překvapivě dlouhý což neni výtka, pro hodně lidí zpětně vrchol večera, pro mě ne… Former Ghosts podruhý a poprvý ve víceménně plným složení (Yasmine z Tearist je host nebo už teda ofiko členka?)… co vám budu povídat, hodně naměkko, slzička tam skoro byla, Freddy je hodně emo ale věřim mu to, sorry. Pak trans. Zola Jesus je momentálně top, gotická princezna s hlasem z kterýho na mě (a soudě podle zběsilejch ovací nejen na mně) jdou mrákoty, hodně silná záležitost. Poslední číslo si střihli Xiu Xiu, který špatnej koncert evidentně odehrát neuměj, škoda,že se ale totéž netýká alb… poslední jejich placka je v konkurenci starších jak chudá příbuzná a logicky hráli hlavně z ní, i tak ale nadprůměr…

Brian Eno – Small Craft On A Milk Sea

autor
5 Odkaz 0

[rating: 4]

Pro mě osobně byl Brian Eno jednou z mála pozitivních věcí na poslední desce Coldplay. Za to co Eno v posledních cca 20 letech jako producent udělal se na jeho hlavu snášely chvalozpěvy jako vánoční vločky z adventního kalendáře. Škoda že jeho poslední kolaborativní nebo sólové pokusy je lepší zapomenout. Na Small Craft on A Milk Sea nabízí svůj pohled na budoucnost a dělá to tak dobře, že dnešní cca pětatřicátníci můžou litovat, že tuhle desku nevydal už v osmdesátých letech, kdy jeho ambient patřil na Olymp. Od první Emerald and Lime až po poslední Ivisible jsem naprosto ponořený uprostřed všech vjemů, který Eno jako architekt postapokalyptické budoucnosti vytváří. Hopkins i Abraham skvěle zapadli do jeho plánů. Škoda, že občas mám pocit, jako bych poslouchal nějaké trailery k větším celkům, ale koho to zajímá – Eno je tu pořád s náma a pořád umí. A nejlíp to stejně řekli kluci z MGMT – „we’re always one step behind him, he’s Brian Eno“.

A Sunny Day In Glasgow – Autumn, Again

2 Odkaz 0

[rating: 4]

Ta deska mě třeba docela zaskočila – nebo nestíhám sledovat, nicméně je pěkný vědět o někom takhle pilným. Změnilo-li se něco, pak ucelenost (větší) – už ne tak rozhárané a rozpárané jako Anniny punčochy. Ale jinak hluk od A Sunny Day In Glasgow je pořád stejně kouzelný, lehký, průsvitný skoro až. Po dvanáctém poslechu ohlodaný skoro na kost. Koho by napadlo, že takhle – v americkým kontextu – podřadný město bude mít takovou pěknou a početnou hudební reprezentaci. Klobouk dolů.

A sunny day in Glasgow – Drink drank drunk by Lulu Ania

Fall in love by TheDeliPhilly