Darkstar

autor
0 , , Odkaz 0

Dobry den, my jsme Darkstar. Kdysi jsme jeli oldskůlový dubstep, pak jsme do něj hodili vokály a udělali to o dost přístupnější a teď jsme zase divní. Být divný je cool a proto teď zníme jako elektronická verze Animal Collective.

Po prvním poslechu je News From Nowhere docela šok. Po minulé desce čekáte vzdušný synťáky a futuristický pop a místo toho dostanete klasickou pičforkovou hipsteřinu. Docela by mě zajímalo, kolik fanoušku tímhle kapela ztratí a kolik jich naopak získá. Špatný to není, jen je to… jiný.

Django Django

Na první pohled je tu znát jasná spřízněnost s Beta Band (pamatuje je ještě vůbec někdo?), ale občas tu zaslechneme i Animal Collective nebo Super Furry Animals v obdobi jejich folkové desky Phantom Power. Ač mají některé songy geniální (a přitom v podstatě jednoduchou) melodii, je tu i dost nezáživného experimentálního mišmaše, který je ne vždy vtipný. Příště by to chtělo ubrat.

Správný povyk okolo Panda Bear

0 , Odkaz 0

Nová deska Noaha Lennoxe si automaticky (předem) musí říkat o škodolibé odsudky atd., už vzhledem k tomu, že předchozí Person Pitch dost možná byla nejlepším dílem roku 2007 (no a vyrovnej se s tím). Když si k tomu připočteme, že Lennox je nejdůležitějším členem Animal Collective (tj. skupiny, která polarizuje anglo-americkou scénu podobným způsobem jako Radiohead … no dobře, ne úplně identickým), mohl z toho také vyjít pěkný průser a doposavad velice vysoký kredit této nadnárodní hvězdy mohl trochu poklesnout. Ukázky z Tomboy se daly vyzobávat už od loňského jara či léta, víceméně jdou ruku v ruce se zvukovým étosem finální podoby desky – kdo říká, že tedy nakonec je to fakt dobré, ale ne tak moc dobré jako minule, se zhruba trefil. Nicméně čert vem Person Pitch, aspoň je teď už nafurt jasný, že u Lennoxovi ani po letech nepadá jablko daleko od stromu. Neopakuje se a vždy se kolem konečnýho zvukovýho výstupu spustí oprávněný povyk. Supr deska.

by

Chytří, dobří a oškliví Tanlines

Jesse Cohen a Eric Emm nejsou pravda zrovna z těch, kteří by se dali úsporně a v poklidu někam uniformně nacpat, přesto si ten řečený průnik Animal Collective s Memory Tapes docela sedl a Dayve Hawk z MT už brooklynskou dvojici povedeně zremixoval – sami pak říkají, že rozhodující vliv na ně mělo a má švédské vydavatelství Sincerely Yours (The Tough Alliance, Air France). Podobně jako Animal Collective zase tvoří pulzující hudbu a na švihlou popovou skladbu tak matlají veskrze vybraný bordel (ne nepodobný nasekané tropické horečce, kterou produkuje ve velkém španělský sonický eskamotér El Guincho). S ním vůbec mají snad nejvíce společného – vypnutý dávkovač emocí a ruchů na desce, naživo (jak naposledy předvedli na texaském überfestivalu SXSW) taky propotí poslední bílý nátělník. Jsou chytří, dobří, oškliví a šlape jim to – jeden nemusí mít zrovna PR agenturu, aby 16. květen všem pohotově vyskákal před očima: jedna z těch nejvíc rising kapel přijede do megapole.

Pozor na Baby Monster!

Jméno portlandských Baby Monster zní docela roztomile a vzbuzuje dojem, že máte co dočinění s něčím ošklivě neškodným, jako je třeba Shreck Jr. Jenomže je odvozeno od aspoň pro mě docela složité matematické skupinové teorie, kterou vám rozhodně spíš vysvětlí nějaký matfyzák než já. A to už o nositelích tohoto jména cosi vypovídá. Poprvé jsem je zaregistroval v souvislosti s přeexponovaným pochoďákem Ultra Violence And Beethoven, který nakonec s Mechanickým pomerančem – jak jsem se původně domníval – neměl moc společného. Ale nevadí. Kdo na blozích pátrá podle tagů Animal Collective, Passion Pit nebo MGMT, taky by litovat nemusel. A hned s následující skladbou She Comes Alive, ve které je možná víc MGMT tak jak jsme je dosud znali, než na jejich dvojce Congratulations, se Baby Monster dočkali i prvního regulérního hitu. Takhle skladba totiž má v sobě přesně tu správnou harmonickou kombinaci i atmosféru malin nezralých (nebo aspoň nepřezrálých), která vás nutí poslouchat ji pořád dokola a dokola a dokola a dokola až do totálního omrzení. Dejte si na ně pozor.

Baby Monster – She Comes Alive

Animal Collective – Merriweather Post Pavilion

autor
1 Odkaz 0

animalcollective

[rating:5]

I když mě ten jejich spletitý freakfolk s afro-orientálním nádechem a svébytným hlasovým doprovodem, s jakým se představili už před x lety, celkem bavil, uši jsem pořádně našpicovala asi až těsně před nástupem elektromašinek. Takže předchozí Strawberry Jam, kde všechny ty chóry, skřeky, echo efekty, ale i působivý ambient dostaly ještě navíc přiměřený zásah elektrickým proudem, a tím i perfektní výboj, pro mě představovala to nejlepší, s čím přišli.

Možná ubylo co do počtu novátorských pokusů, ale psychotropní účinky zvířecího rukopisu zůstávají bezpečně zachovány. Nehledají další nové cesty, kudy se vydat. Tentokrát se rozhodli pro procházku po těch, které už na své letité pouti objevili, a tenhle výlet si pořádně užít. Vzletná nálada hippie průvodu  z úvodního rozjezdu In The Flowers provází celou tou poutí až do závěrečné techno-etno-párty Brother Sport a drží tak celou nahrávku krásně pohromadě. Bohatý zvuk, který křesají opravdu ze všeho možného od umu pradávných etnik až po „um“ dnešních samplerů, překvapivě nevyžaduje už tolik soustředěný poslech jako v předešlých případech. Deska je tak v mnoha ohledech přístupnější: silné beaty vespod, souvislé vokály, skočné melodie deroucí se do popředí jako nikdy předtím. Probrouzdali snad Animal Collective všechny ty žánrové zátoky, aby nakonec zakotvili v mělčinách popu? Odpověď, ať už hutným zvukem opředená, či floydovsky zastřená, se prolíná celým tímhle bezmála hodinovým happeningem.