Haim

autor
0 , , Odkaz 0

Od vydání EP Forever se stalo hodně věcí. Haim teď jedou turné s Phoenix a vydávají debutovou desku Days Are Gone, při jejichž poslechu musím uznat, že srovnání s Fleetwood Mac + RnB fakt sedí. Jsou tu skvělý singly jako Forever nebo The Wire, ale mě osobně nejvíc bere If I Could Change Your Mind, která je hodně fleetwoodmacovská a jsou v ní krásné osmdesátkové zvonečky. Solidní debut.

Phoenix

autor
0 , Odkaz 0

Když se na vás usměje štěstí a devět let od své první desky (která je mimochodem skvělá ještě i dnes) zažijete konečně pořádný komerční průlom, už nechcete jinak. Proto má taky Bankrupt! tolik společného s Wolfgang Amadeus Phoenix. A ano, nechybí ani epický elektronický track uprostřed alba. Narozdíl od Amadea je ale novinka mnohem rafinovanější, zajímavější a produkčně je to určitě jedno z nejlepších alb za poslední dobu, které má šanci být pro spoustu lidí velmi inspirativní. Nejsou tu sice tak silné hity jako byly 1901 nebo Lizstomania, ale chybí to někomu? Mně teda ne.

PS: vzhledem k tak předčasnému leaku je samozřejmě možné, že finální master bude znít i trochu jinak.

Mitzi

autor
0 , , , Odkaz 0

Kapel, co zní jako Cut Copy nebo Phoenix, jsme tu měli v poslední době docela dost. Až mám pocit, že se mi tihle australští týpci s kytarama a synťáka začínají trochu přejídat. Naštěstí Mitzi na svém albu Truly Alive nemají skoro žádné kytary (až na ty tlumené) a díky tanečnějšímu zvuku, který je často v rytmu diska, připomínají spíš Poolside nebo Miami Horror. Future Classics opět nezklamali.


Newmusic 2009 – Alba roku

Proč ztrácet čas s Wave Machines? Protože zní jako vaše oblíbené kapely a – především – protože umí inteligentně pobavit a přitom pokaždé jinak, což už se dneska jen tak nevidí. Jejich debut je jedním z nejzajímavějších a zároveň i nejpodceňovanějších alb tohoto roku, což není moc fér. Chápu, že na pány se nekouká moc příjemně, ale vemte si takovou La Roux… (pp)

>> Punk Spirit (video)

Láska nepřestala být mocnou sudičkou u kolébky kapel ani v iDekádě, což byl přesně případ i u Passion Pit. Po valentýnského dárku (EP Chunk of Change) se s velkými nadějemi čekalo na desku Manners, která byla svou fuzí falzeta, dětských sborů a synthy-disco-pop-punku příznačným soundtrackem pro rok na vlně nostalgií z nenaplněných tužeb a útěkem od problémů zítřka. (ps)

>> The Reeling (video)

Phoenix jsou v mnoha směrech onou výjimkou potvrzující pravidlo. Indie/soft-rock kytarovka z Francie, která zaboduje se svým čtvrtým albem? Phoenix si i po deseti letech na scéně udržují francouzskou noblesu, sofistikovanost (kolik popových hitů bylo napsáno s Ferencem Lisztem v hlavní roli?), tajemný cit pro mixování kytar a elektroniky, které vás prostě donutí hýbat boky. (ps)

>> 1901 (video)

Eponymní debut těchto (možná až moc) sympatických newyorčanů, kteří jedou veselý mix shoegaze a indie popu, přinesl tolik chytlavých skladeb, že prostě nešlo nesjíždět ho furt dokola. A i po těch měsících se stále neohrál. (pp)

>> Young Adult Friction (video)

Jasně, Veckatimest zdobí trochu ošklivá nálepka „hyped by Pitchfork and others“ a chápu, že pro některé to může být jenom umělecky se tvářící nuda (zdravím zdejší odborníky), ale na to sere pes, protože tohle album je prostě skvost. Krásné a divné zároveň a jeho poslech, to je velké dobrodružství. (pp)

>> Two Weeks (video)

Yeah Yeah Yeahs měli na výběr. Buď budou s třetí deskou stále víc cizelovat vlastní styl, zvukově zůstanou více méně neměnní a jejich diskografie bude nadále podobně lineární a konzistentní jako v případě The White Stripes. Nebo prásknou do koní a pokusí se o malý výlet napříč žánry. A uvidí. Dnes už víme, že zvolili druhou cestu. Svoje dřevní písničky, které se doposud často obešly bez basy, svěřili do rukou Davea Siteka z TV On The Radio a ten je zahrnul přízní moderního studia a měkkých syntezátorů. Podle některých to byl laciný a vykalkulovaný krok vstříc tanečnímu zvuku, který stále více ovládá Ameriku. Podle nás je It´s Blitz! spíš odvážný a úspěšný experiment v křížení alternativního rocku s popem, který jde v duchu toho, co v na stejném místě tedy v N.Y. o čtvrtstoletí dřív předváděli Talking Heads. (pk)

>> Zero (video)

Jen pár let nazpět by Bombay Bicycle Club měli ukázkový životopis – parta (velice) mladých a talentovaných kluků ze školy hrající mnohem dospělejší indie-rock. Noví Arctic Monkeys z nich ale těžko budou, k tomu jim chybí ona magická přísada „být ve správný čas na správném místě“. Byla by ale škoda jejich desku nechat zapadnou jen proto, že přišla na svět na konci dekády. Jsou jakoby Antony Hegarty začal zpívat s Editors. Nepřináší něco zbrusu nového, ale díky svému zapálení vyplňují poněkud chladné disco/electro mezery letošního roku. (ps)

>> Dust On The Ground (video)

Podobně jako The xx i švédští Miike Snow dveře do velkého světa rozkopli hned s první deskou. A podobně jako u The xx i v případě téhle trojice od vydání jejich desky neuplynul týden, aby se na blozích neobjevil nějaký lepší či horší remix nějaké jejich skladby. Ale Miike Snow si narozdíl od svých londýnských kolegů ostruhy vybojovali už dávno. Dva z téhle trojice jsou totiž Bloodshy a Avant, tedy producentské duo, které pro Britney napsalo její dost možná nejlepší kousek Toxic. A z úrovně propracovanosti jejich debutu ve všech směrech je to znát. Ovšem Miike Snow jsou chytří a i když místy bruslí na poměrně tenkém ledu spotřebního popu, nikdy se nevykopou. Zdrženlivost se holt vyplácí nejen v sexu. (pk)

>> Animal (video)

The Horrors byli po první desce Strange House považování za takového milého neškodného exota. Něco na způsob Marylina Mansona britské indie scény. Někoho, kdo se na nás pokouší pouštět hrůzu a štěká o sto šest, ale vlastně nemá čím kousnout. O to větší byl průplesk, který všem uštědřila jejich druhá deska, na kterou se jim trochu nepochopitelně podařilo uhnat Geoffe Barowa z Portishead a svůj podíl měl i Chris Cunningham, který to s nimi táhl už na první desce a de facto jim vymyslel image. Primary Colours je Pornography pro jednadvacáté století. Deska tak vykroucená a zmatená, až je její poslech fyzická dřina, ale současně silná a mnohovrstevnatá, že jí prostě nelze odolat. (pk)

>> Sea Within A Sea (video)

Je možná trochu odvážné vyhlásit albem loňského roku desku od kapely, o které ještě do půlky roku prakticky nikdo nevěděl. Ale skutečně žádné jiné album v roce 2009 nezamíchalo kartami tak, jako tenhle křehký a snový indie pop z Londýna. Překrásné písničky, které okamžitě nadchnou a nepustí. Minimalistické aranže, kde nic nechybí ani nepřebývá. A jeden z nejúžasnějších smíšených dvojhlasů v historii pop music. XX je bez přehánění dokonalé album, které slovy filmu The Ruttles – All You Need Is Cash „rozhodně přežije polední pauzu.“ (pk)

>> Crystalised (video)

Filthy Dukes si bez cizí kostry poradí

filthy2

Už ty remixy byly zajímavý. Třeba One Month Off pro Bloc Party, ale hlavněTo Lose My Life, ve kterých tihle tři White Lies ze slušných kluků proměnili ve vykalenýho Gahana, co s Alice Glass ve VIP čichá lepidlo. Filthy Dukes jsou tři electro DJs z Londýna, co to z Bar Fly v Camdenu dotáhli až do Fabric. Ale znáte to, dobrý DJ a dobrý remix ještě nezaručuje dobrý track. Možná už jsem to tu psal: zkuste vlastní věci od The Twelves, Rex The Dog, Yukseka nebo třeba Kissy Sell Out. Většinou tomu něco chybí. I proto mě po ohlášení, že Filthy Dukes chystají desku, žádná vlna vzrušení nezaplavila. Vlastně mě nezaplavilo vůbec nic. A to, že se pilotní singl This Rhythm povedl, jsem připisoval faktu, že v něm zpívá Sam Dust z Late Of The Pier. Pointu asi chápete, Fithy Dukes to prostě s Nonsense In The Dark ustáli. Nejsou totiž jenom někdo, komu se podařilo najít docela osobitý sound, ale poradí si i bez harmonické kostry, dodané někým jiným. Jejich schopnost napsat písničku nejlíp ilustruje titulní track, který se ve svojí kytarové melancholii do toho ucvrlikaného a dusavého syntezátorového celku vlastně na první poslech ani moc nehodí, ale o to víc to obdivuju. Cut Copy, Van She, Phoenix, Filthy Dukes.

White Lies – To Lose My Life (Filthy Dukes Remix)
Bloc Party – One Month Off (Filthy Dukes Remix – Vocal)

Leak Of The Week – 8. týden

autor
6 , Odkaz 0

ph

Phoenix – Wolfgang Amadeus Phoenix (26. 5. 2009)
Stejně jako ostatní, i já jsem byl namlsán výborným singlem 1901 a čekal jsem od Phoenix nejlepší album od debutu United. A taky že jo. Po dvou zvukově plochých zářezech (což jim fakt nesvědčí) tu máme opět album barevné, svítící jak sto žárovek a přitom plné svěžích hitů. Jediným Wolfgangovým problémem je čtyřka, přes sedm minut trvající Love Like A Sunset, což je experimentálnější uspávačka, která přichází po třech našláplých peckách. Na tohle se měli vykašlat nebo si to nechat na konec. Jinak jsem spokojený.

infl

In Flagranti – Brash & Vulgar (23. 3. 2009)
Stejně jako dva roky starý albový debut, Wronger Than Anyone Else, je i novinka docela jízda. A pořádně ulítla jízda, plná těch nejdivnějších vokálních samplů a groovy basových linek. Pokud hledáte nějaký zábavný mix diska a elektra, jste tu na správné adrese.

fish

Fischerspooner – Entertainment (5. 5. 2009)
Warren Fischer a Casey Spooner s tím nikdy moc nedělali. To podstatné o svých albech vždycky uměli říct stručně a jasně rovnou v názvu. Nejspíš byste přišli na kreativnější způsob, jak pojmenovat debut než #1, ale proč? S druhou deskou pak svoji vizi mixu odtažité taneční hudby a osmdesátkového popu zkusili kočírovat směrem ke komerčnímu zhodnocení, ale bez ztráty umělecké soudnosti a strastiplnost tohoto rozporu nemohli nazvat výstižněji než Odyssey. Ale jelikož dnešní doba podobným fůzím i jejich zásluhou přeje jako máločemu, můžou si dát ruce za hlavu, užívat si plodů své práce a trochu si povyrazit. Je tu Entertainment. Tak jednoduché to samozřejmě není, ale to naštěstí u Fischerspooner nikdy. Že si z toho tentokrát samou nervozitou nehty až k zápěstí neokoušete nicméně napověděl už singl The Best Revenge. Až budete někdy platit zápisné do jachtklubu, bude vám znít v uších. (pk)