Battles – Dross Glop

autor
1 , , Odkaz 0

Co si budeme povídat, většina remixových alb stojí za hovno. Vždycky jsou tam tak dva až tři dobré remixy a zbytek je většinou nuda bez invence. Pamatujete si přece ještě na Guerolito nebo Silent Alarm Remixed? Občas to ale i vyjde. Vemte si třeba dvě docela slušné remixové desky od Health. Nebo Battles. Upištěné hlásky a repetetivnost na Mirrored mě vyloženě štvaly a nepřescědčil mě ani následovník Gloss Drop, i když jeho poslech byl o dost snesitelnější. To remixový bratříček Dross Glopp je zábavnější než obě alba dohromady. Za což může převážně stylová různorodost remixů a fakt, že těch slabších míst je tu jen pár. Ze známějších jmen válí hlavně Gui Boratto se svým úvodním remixem k Wall Street a Hudson Mohawke, u kterého mám pocit, že mu jdou ty remixy opravdu o dost líp než vlastní tvorba. Naopak třeba The Field předvádí svůj typický standart a remix zní spíš jak nějaký odpad z jeho poslední desky. Battles by mohli vydávat remixy ke každému albu, protože takhle je fakt můžu (pokud budou mít opět šťastnou ruku na remixéry).

The Field – opakování matka moudrosti

autor
1 Odkaz 0

Rok 2007 patřil v Kompaktu k těm nejlepším. A mohl za to hlavně Axel Willner aka The Field a jeho albový debut From Here We Go Sublime, resp. jeho unikátní sound, postavený na repetitivních samplech. O dva roky mladší dvojka Yesterday And Today už nepůsobila tak překvapivě. Skladby měly sice o dost delší stopáž a ambientnější nádech, ale rozhodně si mě nezískala tolik jako debut. Člověk by si řek, že u třetí desky to půjde ještě víc dolů, ale je to jinak. Mám pocit, že Looping State Of Mind je tím nejlepším co zatím udělal. Jasně, i tady máme jeho klasický rukopis, skladby jsou opět spíš delší, ale nějak to tu dohromady dává větší smysl než na Yesterday And Today. Ty tracky jsou prostě výrazně lepší. A navíc – některé mají takovou zvláštní, řek bych až krautrockovou atmosféru ala pozdnější Lindstrom (teď zrovna nemyslím to album s Christabelle). Hlavně úvodní Is This Power (ta část kdy se přidá ta deep basa je naprosto úchvatná), It’s Up There a Looping State Of Mind. Techno album roku!

Pantha du Prince – Black Noise

autor
2 , , Odkaz 0

[rating: 2]

Hendrik Weber dělal kdysi dávno výborný táhlý minimal v podobném duchu jako The Field. Před třemi roky, na druhé desce This Bliss, si ale značně oblíbil zvonkohru, xylofon a perkuse vůbec, což je super zpestření pro jednu dvě skladby, ale únavné jako koncept pro celé album. Šlo to s kopce, ale tehdy alespoň nástrojům mateřské školy dokázal postavit různá zázemí, pohlcující basy nebo chytrý úsporný beat. S čerstvým materiálem jménem rezignoval i na to a ustrnul v nudném perfekcionismu. Ťuk ťuk, klap klap, cink cink, tik tak. Prý zvuková architektura, říká se na jeho webu.

Black Noise má údajně stát na zvucích nahraných na několika field recording dýcháncích ve švýcarských Alpách. Jasně vidím tu ospalou idylu a představuju si ptáčky, pobíhající zvěr, šum lesa, cokoliv, ale ve skutečnosti tady najdete jen otravné kravské zvonce a ťukání na dveře, staré známé Weberovo náčiní. Možná by to mohl spasit vokál, pro tohoto německého producenta úplná novinka. Nedostatek nápadů, jak vést skladbu zachraňuje vznášející se hlas Noaha Lennoxe většinou spolehlivě, Stick To My Side, ale není zrovna tenhe případ, jednoduše proto, že se instrumentální složka s hlasem vůbec nepotká.

„Pantha du Prince se prohrabává skrz zvukové trosky,“ píše se taky na webu. Asi to myslí doslova.

Audio clip: Adobe Flash Player (version 9 or above) is required to play this audio clip. Download the latest version here. You also need to have JavaScript enabled in your browser.

Leak Of The Week – 18. týden

autor
2 , , Odkaz 0

thefield

The Field – Yesterday And Today (19. 5. 2009)
Debut z roku 2007 neměl od první do poslední minuty slabého místa a úvodní singl nového materiálu asi nenamlsal jen mě. Dával totiž napovědět, že se tak moc za ty dva roky nezměnilo. Jenže zdání klamalo. Yesterday and Today obsahuje tracky nedoorané, background café mix s minimem detailů, prázdný ve smyčkách. A na druhé straně nekonečně perfekcionistické přehrabávání v motivech. To když vyjedou Stanierovy (bubeník Battles, který na desce spolupracoval) masivní činely a Field je zklidní dlouhovlnnými výboji. Jenže pak se dostanete na osvětlenou stranu měsíce. Záblesky v očích, pomalá závrať, dobře známý pocit. Nahoru a dolů jen občas, zůstáváme na horizontu jedné dvou předlouhých bublajících smyček ambientního techna. A k tomu samozřejmě zaseklý vokál. Závada není ve vaší CD mechanice. Z poloviny prázdné, z poloviny plné. Jste Rh negativní nebo Rh pozitivní? (meadow)

orbit

William Orbit – My Oracle Lives Uptown (4. 5. 2009)
Orbit se nejvíc proslavil na konci minulý dekády, když produkoval 13 od Blur a Ray Of Light od Madonny, pak mu vyšla v roce 2000 deska Pieces in a modern style, kde předělal některá díla vážné hudby do elektronické podoby. Morten to tenkrát v Živlu trefně přirovnal ke snobské šukačce. O šest let později vychází Hello Waveforms, nijak náročné, avšak příjemné dílko, plné vokálů ala Zero7 a ambientních ploch. My Oracle Lives Uptown je v podstatě to samý, akorát v bledě modrým. Prostě ideální kulisa při práci, nic víc. (pp)

lgarnier

Laurent Garnier – Tales Of A Kleptomaniac (11. 5. 2009)
Starý francouzský techno klasik přišel s další deskou. Zvukově vesměs pokračuje v mantinelech, které si určil už v roce 2000 na desce Unreasonable Behaviour. Má to teď samozřejmě díky dostupnější technice bohatší, více využívá živé bicí, ale samozřejmě se žádné novum nekoná. Žánrově se pohybuje někde mezi downtempem a technem, taky jde vystopovat určitá inspirace současným minimalem. Přesto se to bezproblémů poslouchá a ačkoliv to přejede i do klasického drumandbassu, nemá člověk pocit trapnosti. Kdo má chuť na novou desku a má náladu si připomenout dobu, kdy ještě kopáky pořádně dusaly a na akcich se pila hlavně sodovka, tak pro toho je Garnier dobrou volbou. (Martin Wagner)