The Horrors

autor
0 , Odkaz 0

Od minulý desky jsem jejich velkým fanouškem, takže jsem se na Luminous těšil jak na nový díl Ulice. Po zvukové stránce se tomu nedá samozřejmě nic vytknout a všechno je cool jak má být – od Farise až po vintage synťáky. Jediný problém je v tom, že tu není žádná pecka typu I Can See Through You nebo Still Life a že nejchytlavější věc I See You působí jako strašnej odvar a nesahá těm dvěma ani po kotníky. Příště to chce větší změnu nebo to bude ještě horší. A to bych jim nepřál.

PS: Toy (jejich současný support na koncertech) odvedli se svou poslední deskou Join The Dots mnohem větší kus práce.

Toy

autor
0 , , , Odkaz 0

Join the Dots je podle mého nejlepší kytarové album loňského roku a i když z něj budou mít radost hlavně fanoušci neopsychedelie typu The Horrors nebo Tame Impala, nabízí ještě víc. Kromě stylové pestrosti (od krautrocku, přes psych-popové ozvěny Broadcast až po kytarové vazbení ranných devadesátek) je to především neskutečná chytlavost většiny skladeb, která dělá z téhle desky doslova majstrštyk. Must have.

Československý dunajský valčík s The Horrors

autor
1 , Odkaz 0

The Horrors - Flex, Wien

Tip na kšeft pro české promotéry… dovezte The Horrors na klubový koncert! Křest ohněm si odbyli letos na Colours of Ostrava, dotáhněte je do Brna a slovenským davem se neproderete k baru… Na sobotním vídeňském koncertě jste do poloviny klubu Flex prakticky nic jiného než češtinu nebo slovenštinu nezaslechli. Soutěž o předkapelu vyhráli taky sousedé (The Swan Bride), modřiny a polité oblečení z kotle pod pódiem, tradiční setlist postavený na Primary Colours a Skying, hodinka a čtvrt byla ta správná dávka na uvedení do extáze bez rizika, že by došlo k předávkování. Nejlepší investice v nejisté době.

P.S. Dalším skloňovaným koncertem ve slovanských jazycích byli únoroví Justice v Gasometru.


+ část 2 & část 3

The Horrors – je to prostě skvělé album

autor
5 , , Odkaz 0

Primary Colours byla určitě jedna z nej desek roku 2009 a komu nevyhovoval její punkový zvuk, ten si na Skying smlsne. A smlsnou si na ní i ti, které vzali Farisovy zasnění Cat’s Eyes, ty můžeme ale v tomto případě brát pouze jako kvalitní předkrm. Skying má značně popovější zvuk než předchodí dvě desky, je to vlastně psychedelický popík, ne moc nepodobný tomu co dělá Jason Pierce se Spiritualized. Z oparu vystupují nadmíru chytlavé melodie, je tu znát velká kreativita kapely a minimálně polovina skladeb má tu sílu posadit vás na prdel. Je to prostě skvělé album.

Kočky by poslouchaly Cat’s Eyes

autor
0 , Odkaz 0

Cat’s Eyes jsou Faris Badwan (The Horrors) a Rachel Zeffira a hlavní roli tu hraje jejich obsese šedesátkovou psychedelií. Je tu všechno, na čem si smlsne snad každý fanoušek Broadcast či Spiritualized – od zamlžených spectrovských popůvek, přes temňárny ala Nick Cave až po smyčcové jemnůstky, které vás svou krásou přinutí obdivovat právě rozkvetlou třešeň. Tohle by si měl pustit ten blbec Mark Ronson, aby pochopil jak se dělá moderní verze šedesátkového popu.

Newmusic 2009 – Alba roku

Proč ztrácet čas s Wave Machines? Protože zní jako vaše oblíbené kapely a – především – protože umí inteligentně pobavit a přitom pokaždé jinak, což už se dneska jen tak nevidí. Jejich debut je jedním z nejzajímavějších a zároveň i nejpodceňovanějších alb tohoto roku, což není moc fér. Chápu, že na pány se nekouká moc příjemně, ale vemte si takovou La Roux… (pp)

>> Punk Spirit (video)

Láska nepřestala být mocnou sudičkou u kolébky kapel ani v iDekádě, což byl přesně případ i u Passion Pit. Po valentýnského dárku (EP Chunk of Change) se s velkými nadějemi čekalo na desku Manners, která byla svou fuzí falzeta, dětských sborů a synthy-disco-pop-punku příznačným soundtrackem pro rok na vlně nostalgií z nenaplněných tužeb a útěkem od problémů zítřka. (ps)

>> The Reeling (video)

Phoenix jsou v mnoha směrech onou výjimkou potvrzující pravidlo. Indie/soft-rock kytarovka z Francie, která zaboduje se svým čtvrtým albem? Phoenix si i po deseti letech na scéně udržují francouzskou noblesu, sofistikovanost (kolik popových hitů bylo napsáno s Ferencem Lisztem v hlavní roli?), tajemný cit pro mixování kytar a elektroniky, které vás prostě donutí hýbat boky. (ps)

>> 1901 (video)

Eponymní debut těchto (možná až moc) sympatických newyorčanů, kteří jedou veselý mix shoegaze a indie popu, přinesl tolik chytlavých skladeb, že prostě nešlo nesjíždět ho furt dokola. A i po těch měsících se stále neohrál. (pp)

>> Young Adult Friction (video)

Jasně, Veckatimest zdobí trochu ošklivá nálepka „hyped by Pitchfork and others“ a chápu, že pro některé to může být jenom umělecky se tvářící nuda (zdravím zdejší odborníky), ale na to sere pes, protože tohle album je prostě skvost. Krásné a divné zároveň a jeho poslech, to je velké dobrodružství. (pp)

>> Two Weeks (video)

Yeah Yeah Yeahs měli na výběr. Buď budou s třetí deskou stále víc cizelovat vlastní styl, zvukově zůstanou více méně neměnní a jejich diskografie bude nadále podobně lineární a konzistentní jako v případě The White Stripes. Nebo prásknou do koní a pokusí se o malý výlet napříč žánry. A uvidí. Dnes už víme, že zvolili druhou cestu. Svoje dřevní písničky, které se doposud často obešly bez basy, svěřili do rukou Davea Siteka z TV On The Radio a ten je zahrnul přízní moderního studia a měkkých syntezátorů. Podle některých to byl laciný a vykalkulovaný krok vstříc tanečnímu zvuku, který stále více ovládá Ameriku. Podle nás je It´s Blitz! spíš odvážný a úspěšný experiment v křížení alternativního rocku s popem, který jde v duchu toho, co v na stejném místě tedy v N.Y. o čtvrtstoletí dřív předváděli Talking Heads. (pk)

>> Zero (video)

Jen pár let nazpět by Bombay Bicycle Club měli ukázkový životopis – parta (velice) mladých a talentovaných kluků ze školy hrající mnohem dospělejší indie-rock. Noví Arctic Monkeys z nich ale těžko budou, k tomu jim chybí ona magická přísada „být ve správný čas na správném místě“. Byla by ale škoda jejich desku nechat zapadnou jen proto, že přišla na svět na konci dekády. Jsou jakoby Antony Hegarty začal zpívat s Editors. Nepřináší něco zbrusu nového, ale díky svému zapálení vyplňují poněkud chladné disco/electro mezery letošního roku. (ps)

>> Dust On The Ground (video)

Podobně jako The xx i švédští Miike Snow dveře do velkého světa rozkopli hned s první deskou. A podobně jako u The xx i v případě téhle trojice od vydání jejich desky neuplynul týden, aby se na blozích neobjevil nějaký lepší či horší remix nějaké jejich skladby. Ale Miike Snow si narozdíl od svých londýnských kolegů ostruhy vybojovali už dávno. Dva z téhle trojice jsou totiž Bloodshy a Avant, tedy producentské duo, které pro Britney napsalo její dost možná nejlepší kousek Toxic. A z úrovně propracovanosti jejich debutu ve všech směrech je to znát. Ovšem Miike Snow jsou chytří a i když místy bruslí na poměrně tenkém ledu spotřebního popu, nikdy se nevykopou. Zdrženlivost se holt vyplácí nejen v sexu. (pk)

>> Animal (video)

The Horrors byli po první desce Strange House považování za takového milého neškodného exota. Něco na způsob Marylina Mansona britské indie scény. Někoho, kdo se na nás pokouší pouštět hrůzu a štěká o sto šest, ale vlastně nemá čím kousnout. O to větší byl průplesk, který všem uštědřila jejich druhá deska, na kterou se jim trochu nepochopitelně podařilo uhnat Geoffe Barowa z Portishead a svůj podíl měl i Chris Cunningham, který to s nimi táhl už na první desce a de facto jim vymyslel image. Primary Colours je Pornography pro jednadvacáté století. Deska tak vykroucená a zmatená, až je její poslech fyzická dřina, ale současně silná a mnohovrstevnatá, že jí prostě nelze odolat. (pk)

>> Sea Within A Sea (video)

Je možná trochu odvážné vyhlásit albem loňského roku desku od kapely, o které ještě do půlky roku prakticky nikdo nevěděl. Ale skutečně žádné jiné album v roce 2009 nezamíchalo kartami tak, jako tenhle křehký a snový indie pop z Londýna. Překrásné písničky, které okamžitě nadchnou a nepustí. Minimalistické aranže, kde nic nechybí ani nepřebývá. A jeden z nejúžasnějších smíšených dvojhlasů v historii pop music. XX je bez přehánění dokonalé album, které slovy filmu The Ruttles – All You Need Is Cash „rozhodně přežije polední pauzu.“ (pk)

>> Crystalised (video)

Leak Of The Week – 11. týden

autor
19 , Odkaz 0

thehorrorsprimarycolours

The Horrors: Primary Colours (2.4.2009)
Jestli mě něčím tihle staršáci na první desce zaujali, byla to dotažená gotická image a tohle video. Jenomže video dělal Chris Cunningham a styling kdoví kdo. Ostatek nebyl úplně zlý – zvlášt Sheena Is A Parasite je furt docela strhující – ale místy přece jen trochu zaměnitelný. A tak hrozilo reálné nebezpečí, že si tuhle kapelu budou všichni pamatovat spíš kvůli tomu jak vypadá, než jak zní. Naštěstí na to ale The Horrors přišli sami. A tak sebrali odvahu k něčemu, na co si z jejich generace troufl málokdo – za debutem udělat tlustou čáru a lajny narýsovat znovu. Primary Colours skutečně není jenom trochu vyfintěnější verze Strange House. Zvuk, ke kterému kapele pomohl Geoff Barrow z Portishead je stejně divný, jako to spojení samo. Místo tíživé sklepní temnoty z toho kouká delirické dusno, jako když na sluníčku vypijete dva litry čuča. Možná se vám z toho rozskočí hlava, ale takovéhle věci si člověk vždycky pamatuje nejvíc.