The xx – I See You

autor
0 Odkaz 2

The xx se poučili z chyb na Coexist a vydali se konečně tím správným směrem – k popu, zvukové pestrosti a větší písničkovosti. Navíc je i dobře, že Jamie tu dostává více prostoru. Jeho sampling oživuje první dva (skvělé) singly a taková Violence Noise zní uplně jak z jeho předloňské desky. Škoda, že se album neobešlo bez unylých cajdáků jako Performance (ano, já vím, že je to dojemný, ale je peklo to doposlouchat) nebo Brave For You, ale vzhledem k tomu, že se mi od The xx líbilo pokaždé maximálně 50% alba, je to velký úspěch.

Jamie xx – In Colour

autor
0 , , Odkaz 0

Je naprosto šílený, když si uvědomíte co tenhle kluk stačil do svých šestadvaceti let stihnout. The xx počínaje a jeho remixy a produkováním lidí tipu Drake konče. V krásojízdě pokračuje i na svém albovém debutu In Colour, který v sobě mísí melancholii jeho domovské kapely s optimistickými housovými (a občas i lámanými) beaty, které nás nejednou zavedou do hlubokých euforických devadesátek. Tohle je jedno z těch alb, které definují letošní (zatím skvělý) rok.

The xx

autor
1 , Odkaz 0

Nechci dělat chytrýho, ale Coexist zní přesně tak jak jsem čekal – víc elektronicky. Z Jamieho se stal mezitím uznávaný producent, takže tu máme víc synťáků a beat je občas hodně (uk) funky. To je všechno ok, horší už je ta druhá předpokládaná věc a sice to, že ty songy nejsou tak dobrý jako byly na debutu. Jasně, z Angels nebo Chained (i přes tu tupou kytaru na konci) naskakuje husina, ale čím dál tohle album posloucháte, tím je to těžší a kolem osmé nebo deváté písničky se už roztékáte nudou. Škoda.

Optický klam s Phantogram

autor
7 , , Odkaz 0

Geekové jsou v kurzu – viz seriály, oblečení nebo názvy kapel. Počátky kapely Phantogram jsou docela lúzrovské – vrátit se z New Yorku do města velikosti Hodonína a s bývalou spolužačkou tam dát dohromady kapelu – to nevypadá na počátek zářné hudební kariéry. Josh Carter a Sarah Barthel si ale ve dvojici bohatě vystačí, vytvářejí klam lokální kapely z malého města a přitom mají rozhodně na víc, než jen hrát pro pár kamarádů v pátek večer v místní hospodě. Jejich hudba vrací trip-hop do svých kořenů – hrubé, pokřivené, ale přesto zasněné beaty, prolínající se mužský a ženský vokál, prsty kloužou jen po těch nejtlustších strunách. S The xx by na turné mohli vyjet z fleku, u nás by jim naopak mohli předskakovat olomoučtí Narcotic Fields. Debutová deska Eyelid Movies už byla hotová minulý rok, ale až únorové vydání na labelu Barsuk Records zvýšilo četnost výskytu slova phantogram v souvislosti s hudbou.

Newmusic 2009 – Alba roku

Proč ztrácet čas s Wave Machines? Protože zní jako vaše oblíbené kapely a – především – protože umí inteligentně pobavit a přitom pokaždé jinak, což už se dneska jen tak nevidí. Jejich debut je jedním z nejzajímavějších a zároveň i nejpodceňovanějších alb tohoto roku, což není moc fér. Chápu, že na pány se nekouká moc příjemně, ale vemte si takovou La Roux… (pp)

>> Punk Spirit (video)

Láska nepřestala být mocnou sudičkou u kolébky kapel ani v iDekádě, což byl přesně případ i u Passion Pit. Po valentýnského dárku (EP Chunk of Change) se s velkými nadějemi čekalo na desku Manners, která byla svou fuzí falzeta, dětských sborů a synthy-disco-pop-punku příznačným soundtrackem pro rok na vlně nostalgií z nenaplněných tužeb a útěkem od problémů zítřka. (ps)

>> The Reeling (video)

Phoenix jsou v mnoha směrech onou výjimkou potvrzující pravidlo. Indie/soft-rock kytarovka z Francie, která zaboduje se svým čtvrtým albem? Phoenix si i po deseti letech na scéně udržují francouzskou noblesu, sofistikovanost (kolik popových hitů bylo napsáno s Ferencem Lisztem v hlavní roli?), tajemný cit pro mixování kytar a elektroniky, které vás prostě donutí hýbat boky. (ps)

>> 1901 (video)

Eponymní debut těchto (možná až moc) sympatických newyorčanů, kteří jedou veselý mix shoegaze a indie popu, přinesl tolik chytlavých skladeb, že prostě nešlo nesjíždět ho furt dokola. A i po těch měsících se stále neohrál. (pp)

>> Young Adult Friction (video)

Jasně, Veckatimest zdobí trochu ošklivá nálepka „hyped by Pitchfork and others“ a chápu, že pro některé to může být jenom umělecky se tvářící nuda (zdravím zdejší odborníky), ale na to sere pes, protože tohle album je prostě skvost. Krásné a divné zároveň a jeho poslech, to je velké dobrodružství. (pp)

>> Two Weeks (video)

Yeah Yeah Yeahs měli na výběr. Buď budou s třetí deskou stále víc cizelovat vlastní styl, zvukově zůstanou více méně neměnní a jejich diskografie bude nadále podobně lineární a konzistentní jako v případě The White Stripes. Nebo prásknou do koní a pokusí se o malý výlet napříč žánry. A uvidí. Dnes už víme, že zvolili druhou cestu. Svoje dřevní písničky, které se doposud často obešly bez basy, svěřili do rukou Davea Siteka z TV On The Radio a ten je zahrnul přízní moderního studia a měkkých syntezátorů. Podle některých to byl laciný a vykalkulovaný krok vstříc tanečnímu zvuku, který stále více ovládá Ameriku. Podle nás je It´s Blitz! spíš odvážný a úspěšný experiment v křížení alternativního rocku s popem, který jde v duchu toho, co v na stejném místě tedy v N.Y. o čtvrtstoletí dřív předváděli Talking Heads. (pk)

>> Zero (video)

Jen pár let nazpět by Bombay Bicycle Club měli ukázkový životopis – parta (velice) mladých a talentovaných kluků ze školy hrající mnohem dospělejší indie-rock. Noví Arctic Monkeys z nich ale těžko budou, k tomu jim chybí ona magická přísada „být ve správný čas na správném místě“. Byla by ale škoda jejich desku nechat zapadnou jen proto, že přišla na svět na konci dekády. Jsou jakoby Antony Hegarty začal zpívat s Editors. Nepřináší něco zbrusu nového, ale díky svému zapálení vyplňují poněkud chladné disco/electro mezery letošního roku. (ps)

>> Dust On The Ground (video)

Podobně jako The xx i švédští Miike Snow dveře do velkého světa rozkopli hned s první deskou. A podobně jako u The xx i v případě téhle trojice od vydání jejich desky neuplynul týden, aby se na blozích neobjevil nějaký lepší či horší remix nějaké jejich skladby. Ale Miike Snow si narozdíl od svých londýnských kolegů ostruhy vybojovali už dávno. Dva z téhle trojice jsou totiž Bloodshy a Avant, tedy producentské duo, které pro Britney napsalo její dost možná nejlepší kousek Toxic. A z úrovně propracovanosti jejich debutu ve všech směrech je to znát. Ovšem Miike Snow jsou chytří a i když místy bruslí na poměrně tenkém ledu spotřebního popu, nikdy se nevykopou. Zdrženlivost se holt vyplácí nejen v sexu. (pk)

>> Animal (video)

The Horrors byli po první desce Strange House považování za takového milého neškodného exota. Něco na způsob Marylina Mansona britské indie scény. Někoho, kdo se na nás pokouší pouštět hrůzu a štěká o sto šest, ale vlastně nemá čím kousnout. O to větší byl průplesk, který všem uštědřila jejich druhá deska, na kterou se jim trochu nepochopitelně podařilo uhnat Geoffe Barowa z Portishead a svůj podíl měl i Chris Cunningham, který to s nimi táhl už na první desce a de facto jim vymyslel image. Primary Colours je Pornography pro jednadvacáté století. Deska tak vykroucená a zmatená, až je její poslech fyzická dřina, ale současně silná a mnohovrstevnatá, že jí prostě nelze odolat. (pk)

>> Sea Within A Sea (video)

Je možná trochu odvážné vyhlásit albem loňského roku desku od kapely, o které ještě do půlky roku prakticky nikdo nevěděl. Ale skutečně žádné jiné album v roce 2009 nezamíchalo kartami tak, jako tenhle křehký a snový indie pop z Londýna. Překrásné písničky, které okamžitě nadchnou a nepustí. Minimalistické aranže, kde nic nechybí ani nepřebývá. A jeden z nejúžasnějších smíšených dvojhlasů v historii pop music. XX je bez přehánění dokonalé album, které slovy filmu The Ruttles – All You Need Is Cash „rozhodně přežije polední pauzu.“ (pk)

>> Crystalised (video)

The xx, Dope Aviators, 4. 11. 2009, klub 007

autor
18 , Odkaz 0

xx

Bohemian Like You opět potvrdilo svojí hodnotu pro český publikum, když na Sedmičku přivezlo aktuálně nejnesmělejší hvězdy světový pop music – The xx. Odměnou jim za to byla přeprodaná kapacita strahovského klubu. Nebudu zastírat, že jsem předkapelu Dope Aviators nestihl, ale – při vší úctě a respektu – o ně tady ve středu 4. listopadu nešlo. The xx nastoupili za zvuků Intra (překvapivě) a s královskou nesmělostí vystřelili do publika první náboj s větším než malým množstvím emocí. Ačkoli byste to při pohledu na pódium neřekli, The xx mají neskutečnou sílu a moc, která vás přinutí zavřít si oči a nechat se unášet jejich precizně zmáknutými živými verzemi „zhudebnělých hádek“. Ačkoliv The xx nemají snadnou pozici, protože jejich debut byl pro mnohé jako setkání s genialitou, bodují. Jejich „intimní zpovědi mezi čtyřma očima“ tak dokáží rozbít jenom ti, kdo nechápou, že na některých koncertech se zkrátka sluší nemluvit. Minimálně, když kapela hraje. Možná by se dalo namítnout, že tomu všemu chyběla nějaká přidaná hodnota, protože The xx přehráli debut opravdu poctivě a takřka totožně. Ale to by taky mohlo dopadnout tak, že by se snažili vylepšit něco, co spousta z nás považuje za absolutno, a potom bysme byli všichni otrávený. The xx zkrátka vědí, co dělají, i když by na to statisticky ještě ani neměli mít věk. Ve středu jsem se do nich zamiloval podruhý.

S The Drums za dušení svěžest

autor
11 , Odkaz 0

the drums pic

Překvapivě nakonec ne londýnští The XX, ale brooklynští The Drums se postarali o soundtrack k mému letošnímu podzimu. Asi je to tím, že sníh a slota letos přišly tak brzy a tak nečekaně, že příliš melancholie a stesku by mohlo moji chatrnou duševní stabilitu nadobro rozhodit a uvést mě v pokušení konat nepředloženosti. Jejich první EP, které jsem tak nějak náhodou stáhnul z jakéhosi blogu a nějakou dobu na mě jenom spiklenecky pomrkávalo z desktopu mého kompu, než jsem se osmělil dát mu šanci, přitom má v názvu Summertime!. Ten vykřičník není překlep. Summertime! je osm písniček se zlatistým, sluncem zalitým kytarovým zvukem, s bicími jako tep rozpáleného velkoměsta a synťáky střapatými a slepenými jako vlasy někoho, kdo právě vylezl z rybníka. Singl Let´s Go Surfing dost možná znáte i z kompilace Kitsuné Maison 8 a je to první věc, která vám z téhle minikolekce uvízne v uchu. Ale teprve až se mi z ní pod kůži dostaly i kousky jako úchvatná I´ll Never Drop My Sword, vrátil se mi pocit, že nic není tak horké, všechno bude fajn a svět je vlastně dost prima, který ode mě odešel s první podzimní plískanicí. Berte to jako protézu místo letošního atrofovaného babího léta.

Nenásilně neklidní The xx

autor
14 Odkaz 0

the-xx

Mám rád věci, co zneklidňují nenásilnou formou. Jako název londýnských The xx. Ne The Xx nebo The XX, což bych asi zvolil já a většina z vás, pokud už bychom měli nějaký důvod svoji kapelu takhle pojmenovat. A právě ta mínuska v první liteře vlastního jména je něco, co hned na první pohled naruší zavedený řád, ale současně se potutelně usmívá, že vlastně o nic nejde. Podobný minimalistický neklid sálá i ze samotné hudby těchle čtyř, kteří možná záměrně, možná mimoděk zapadají do nastupující vlny zamlžených tichých kytar, zvonících umíráček za iluzemi přelomu milénia. Deska by prý měla být na cestě, což už ale dnes vlastně vůbec není důležité, protože i tahle informační forma nejspíš nenávratně patří minulosti. Důležité je teď a tady, což v případě The xx znamená pár skutečně okouzlujících skladeb na netu. Vedle uhraničivého singlu Crystalised je to například i přesmutnělá coververze Teardrops od Womack & Womack, ve kterých se hlas mužský a ženský proplétají jako dva pramínky cigaretového kouře. Pohledejte.