3 z 5

Florence a její  The Machine asi není třeba nějak dlouze představovat. Tahle mladá Angličanka okupovala zřejmě všechny seznamy potencionálních nových hvězd pro tento rok  a Lungs tak automaticky patřilo mezi neočekávánější alba. Přičemž Florence se snažila dostát pověsti, jež ji předcházela a pojala tohle album…velkolepě. Jo, první slovo co vás při otázce „Jak tohle album na první poslech působí?“ napadne, obvzlášť při porovnání nových věcí s jejím prvním hitem, přímočarou garážovou Kiss with the Fist. Velké a barvité orchestrální aranže, nadužívání backvokálů a také snaha ukázat rozsah a působivost svého hlasu při každé vhodné příležitosti (což zase není na škodu, protožo Florence má opravdu nádherný hlas). Z alba je slyšet, že do produkce bylo vraženo hodně práce a peněz, což ovšem nedostatek silných melodií a písniček, které by vás zaujali alespoň natolik, abyste si je pustili dvakrát po sobě, nezakryje. Samozřejmě to neplatí u všech, pomalá a hravá I’m Not Calling You A Liar nebo bluesově odvázaná Girl With One Eye jsou určitě zapamatovánihodné kousky a taková Hurricane Drunk je velmi kvalitní pop song u kterého by nepřekvapilo, kdybychom ho zanedlouho začali slýchat v znělkou oddělených úsecích mezi televizními pořady, bohužel i tak má šedých míst tohle album víc než dost. Přesto to čistá trojka není, spíš se pohybuje někde mezi třetím a čtvrtým čtverečkem a hodnocení dolů sráží fakt, že dva ze tří nejsvětlejších bodů alba,  Dog Days Are Over a Kiss With The Fist, už jsou víc jak půl roku staré singly a tudíž poněkud „ohrané“. A určitě nelze tohle album označit za průměrné, už jenom proto, že samotná Florence Welch je vyjimečná osoba/zpěvačka/umělkyně. A Lungs není na její cestě k věčné slávě nějakým šlápnutím vedle, je to krok vpřed, byť né tak razantní, jak by mohl být.

Zatímco pod naším žebříčkem nejlepších desek za rok 2008 probíhá vzrušená debata, BBC letos s předstihem už ohlásila patnácku hudebníků, kterým bude patřit rok 2009. V anketě 130 britských hudebních publicistů a zástupců médií opět volilo proroctví hlavního hudebního proudu, na jehož tvorbě se ale na druhou stranu sami podílejí.

Některá jména se dala čekat – ostatně o Danu Blackovi, White Lies nebo Little Boots jsme na NMM už taky psali, La Roux můžete znát z kompilace Kitsuné, překvapením je zařazení Lady GaGa, která není již ani v českém éteru neznámá, deska Empire of the Sun vyšla v rodné Austrálii už letos v říjnu. Právě dokončovanou desku písničkářky Florence and the Machine produkoval James Ford, zajímavě zní Passion Pit se svou barevnou, vrstevnatou elektronikou. Pokračující revival 80.let naznačují i klipy – ať už se jedná o La Roux nebo Frankmusik (vzpomínáte na Big?), zbytek tvoří zástupci urban music (VV Brown, Kid Cudi, Master Shortie), folku (Mumford & Sons) a alternativy (The Big Pink, The Temper Trap).

Nezdá se Vám taky, že v minulosti byly obdobné žebříčky hudebně odvážnější, bohatší a „progresivnější“? Čeká nás příští rok vedle stále omílané finanční krize i krize hudební ?

BBC Sound of 2009