Srovnáváním Casiokids s Hot Chip si to dost usnadňuju, ale pravdou je, že to v praxi znamená, že jejich skladatelské nápady můžete obdivovat téměř za každým tónem. Ano, Casiokids jsou zajímaví a ne jen tím, že zpívají norsky. Jejich aktuální počin, Topp Stemning På Lokal Bar, není vlastně řadová deska, ale souhrn tří epeček, která vyšla v průběhu posledních dvou let na Moshi Moshi. A tady se vlastně vracíme zpátky k Hot Chip, protože ti na tomto labelu vydávali své první singly.

Hot Chip – One Life Stand (9. 2. 2010)
One Life Stand asi nebude mít takový komerční úspěch jako jeho dva předchůdci. Fešáci z Londýna nám to tentokrát trochu zavařili. Na albu nenajdete hitovky typu Ready For The Floor nebo Boy From School a navíc se skrz něj musíte ze začátku trochu víc prokousat. Mávnout nad ním po prvním poslechu rukou by ale byla chyba, One Life Stand je grower a čím víc jej budete poslouchat, tím víc si jej zamilujete a budete obdivovat skladatelský rukopis kapely.

These New Puritans – Hidden (18. 1. 2010)
Southend-On-Sea se nejspíš rozhodlo vydobýt si pozici nového Bristolu. Podivně psychedelická druhá deska zdejších These New Puritans je podobným překvapením, jaké vloni předvedli jejich rodáci The Horrors. A ani k tomu nepotřebovali Geoffa Barrowa z Portishead, který by mezi západopobřežním Bristolem a jeho východním protějškem Southend-On-Sea namaloval tlustou černou čáru. These New Puritans na dvojce Hidden vykročili směrem k valivým beatům, zahalených do pokřivených orchestrálních aranží s melodiemi, které jakoby zpívaly postavy z Alenky v říši divů, kdyby ji natočil Stanley Kubrick kompletně v petřínském zrcadlovém bludišti. Kdo se bojí, nesmí do lesa. (pk)

Daft Punk – Tron Legacy (prosinec)
Jasně, do příštího prosince času dost, ale neříkejte, že nejste zvědaví s čím ti dva přijdou.

Four Tet – There Is Love in You (26. 1.)
Vypadá to, že Kieran Hebden chytá druhý dech. Po dlouhých letech zní zas aktuálně.

Gorillaz – Plastic Beach (8. 3.)
Třetí a údajně nejpopovější Gorillaz. Damon chce konkurovat zpěvákům z X-Factoru.

Goldfrapp – Head First (22. 3.)
Přijde opět raněná laň nebo se budou ve skříni hledat flitry a diskokoule?

Hot Chip – One Life Stand (9. 2.)
Tihle mě ani zklamat nemůžou, navíc první singl k titulní písni je velice příjemný.

Massive Attack – Heligoland (8. 2.)
Symboly našeho mládí to dneska mívají těžké.

MGMT – Congratulations (leden)
Oracular Spectacular byla super deska. No, nechtěl bych bejt v jejich kůži.

The Radio Dept. – Clinging to a Scheme (unor)
Snad už to konečně po těch několika odkladech vyjde. Zatracení perfekcionisti!

Spoon – Transference (19. 1.)
Ga Ga Ga Ga Ga bylo jedno z alb roku 2007. Snad bude novinka lepsi než šíleně průměrné EP Got Nuffin.

The Streets – Computers and Blues (únor)
S čím pak asi Mikey přijde tentokrát?

Vampire Weekend – Contra (12. 1.)
“a fuck-you to all the people who are waiting to analyze our band in a superficial way.”

Lissy Trullie vyměnila módní mola za klubová pódia a obklopila se mužským osazenstvem v kapele nesoucí její jméno. Kontakty z módního světa se osvědčily a Lissy se přesunula z fotoseriálů do hudebních sekcích časopisů. Originalitu by jste u ní zatím hledali trochu marně – od new wave vizáže, přes cover verze Hot Chip nebo Amy Winehouse v koncertním repertoáru až po hlasovou podobnost s Ladyhawke. Maximálně tak, že kvůli nákaze basáka prasečí chřipkou museli zrušit část evropského turné. Pokud má ale k dispozici chytlavou písničku (jako třeba singlovou Boy Boy nebo zmíněný cover Ready For The Floor), tak ta kombinace funguje poměrně zdařile. Zatímco připravuje své první album pod producentským dohledem Bernarda Butlera (kterého mi Word automaticky opravuje na Hitlera?), její jarní EP Self-Taught Learner vyjde na podzim v reedici v rozšířené podobě.

Wilco – Wilco (30. 6. 2009)
Wilco goes pop? Pokud vás nikdy nebavili, tak teď možná budou (pokud vám teda nevadí country, hehe), protože jejich nová deska je to nejstravitelnější, co jsem od nich zatím slyšel a rozhodně se povedla víc než ta minulá, Sky Blue Sky, která u mě poněkud vyšuměla do ztracena.

Shitmat – One Foot In The Rave (18. 5. 2009)
Co všichni teď s tím oldskool ravem maj? Kid606, Bong-Ra, Zomby a teď i tenhle breakcorový šílenec, s jehož deskou Full English Breakfast zaručeně vyženete posledního opilého spáče z mejdanu. Začátek 90s, ilegální parties… proboha, není to už trochu nuda? Umlaťte se s těma třistatrojkama, chlapci.

Danger Mouse & Sparklehorse – Dark Night Of The Soul (6/2009)
Tahle deska, vydaná v nákladu pět tisíc kusů, navíc s přiloženou knížečkou fotografií od Davida Lynche (???) a s hostujícími vokalisty jako Wayne Coyne, Gruff Rhys, Julian Casablancas či Nina Person, je bezesporu zajímavý projekt, ale tím to tak docela u mě končí. Pokud se vám líbí Sparklehorse, Grandaddy, Flaming Lips nebo poslední Beckova deska, tak asi zklamaní nebudete.

Hot Chip – A Bugged Out Mix (19. 5. 2009)
To, že maj Hot Chip dobrej vkus, jsme měli možnost poznat už na jejich DJ Kicks. A Bugged Out Mix je dobrej v tom, že tu máme cédečka hned dvě – na tom prvním kraluje převážně techno, ale občas se zabrousí i do dubstepu nebo na vás pánové vytáhnou i nějakou tu taneční klasiku (Mori Kante – Yeke Yeke). To druhé je mnohem pestřejší a bizarnější – 80s, swing, calypso, pak Osborne, do toho Fleetwood Mac, nějaké to disco, soul… docela pestrá a zábavná jízda. Hot Chip jsou blázni, díky bohu za ně.

Tohle jsem asi PP trochu vyfoukl. A přiznávám, že mě zaujalo, že je na nějakým blogu popisovaly jako „canadian Hot Chip“. Nejsem zase tak naivní, abych těmhle příměrům beze zbytku věřil (přece jenom je taky občas vypouštím), ale lákala mě představa kombinace okázale jurodivého hračičkářství hvězd electro popu z Camden Town a tvrdohlavé zasmušilosti kanadských indies, kterou ve mě vyvolal. A k vlastní potěše musím říct, že se mi dostalo vlastně přesně toho, čeho se mi žádalo. The Faunts k elektronice přistupují docela střízlivě a svoje písničky zaplavují takovou melancholickou nádherou, že bez předchozího info základu bych je spíš než za Kanaďany považoval za nějakou další skandinávskou indie popovou party, ve kterých jsem se nejspíš definitivně přestal orientovat. Akorát že jejich aktuální druhá deska Feel Love Thinking Of má nejen atmo, ale i hity, které se okamžitě zavrtají do vaší mozkové kůry a tam si hoví. Kromě titulního tracku je to pro mě třeba čirá nádhera v It Hurts Me All The Time. Ty z vás, kteří je zaregistrovali už s předchozí deskou High Expectations/Low Results (2005), to možná nedojme. Ale já, debutem nedotčen, tančím se slzami v očích.

Faunts – It Hurts Me All The Time.

Wileyho projev není nepodobný projevu jeho úhlavního mediálního nepřítele, Dizzeeho Rascala. Ale přijde mi, že rošťák Dizzee by se k některým věcem asi jen tak nesnížil. Řeč je o Wileyho novém albu, See Clear Now, které vyšlo právě včera. Produkoval jej Mark Ronson (už tohle mluví za vše) a singlovka Summertime je dokonce celá postavená na Aerodynamic od Daft Punk. Jak je to dlouho co Kanye West udělal „remake“ Harder, Better, Faster, Stronger? Tohle mě fakt nudí. Dlouho jsem si taky nemohl vzpomenout z čeho je zpěv v I Need To Be a pak mi to docvaklo – z drum n bassové hymny Inner City Life od Goldieho. Hehehe. Jinak mezi hosty se tu objevují například Hot Chip nebo Kano. Jako zábava to docela je, ale občas se fakt nemůžu ubránit pocitu trapnosti.

Už máte svoje alba roku 2008? My ano. Přinášíme vám žebříček deseti nejlepších desek tohoto roku dle autorů newmusic.cz.

10. M83: Saturdays=Youth

Se svým pátým albem se M83 protlačili do mainstreamu, což ukazuje současné předskakování na mamutích turné Killers a Kings Of Leon. Přitom mozek kapely Anthony Gonzalez jen dále rozvinul, to co dělal odjakživa – hutné zvukové koláže doplnil o tentokráte výraznější písničkové melodie a celé to osladil poctou 80tým letům… a letos se to prostě strefilo do kurzu.

Myspace

9. LINDSTRØM: Where You Go I Go Too

Co na tom, že titulní skladba má dvacet devět minut a ostatní dvě nejsou taky zrovna tříminutovky do rádia? Tenhle geniální Nor a jeden z největších představitelů space diska vás vystřelí do vesmíru kde vás nechá volně plout a užívat si jeho hypnotických zvuků. Vesmírná symfonie.

Myspace

8. SANTOGOLD: Santogold

Ačkoliv už v lednu ji na BBC předpovídali velkou budoucnost, do prvního singlu L.E.S. Artistes se jen spekulovalo, co z tehle brooklynské dračice vyleze. Debutová eponymní deska pak prokázala citlivost a inteligenci při mixování žánrů zahrnující dub, pop, electroniku nebo i indie rock. Škoda jen, že to s tím koncertem v Praze nevyšlo.

Myspace

7. MGMT: Oracular Spectacular

Na první pohled skupina, která se jenom snaží honit trendy vodu, ale MGMT jsou mnohem víc. Odkazují na Bowieho sedmdesátkovou sexuální revoluci, kousavou přemýšlivost Talking Heads z 80s a klubovou psychedelii minulé dekády, čímž do současné electro-rockové scény vnášejí zahloubanost a autenticitu, které se jí občas trochu nedostává. Aneb newyorský avantgardní pop ve svojí nejčistší formě.

Myspace

6. HOT CHIP: Made In The Dark

Kdyby se nás někdo zeptal na to, co si představujeme pod pojmem „inteligentní pop“, pustíme mu Hot Chip – tyhle vzhledově podivné, avšak hudebně velmi osobité a talentované Londýňany, kterým se už potřetí povedlo natočit skvělou desku, která je opět plná nápadů a neotřelých melodií. Mimochodem, klip k Ready For The Floor, který se nachází níže, skvěle zparodoval Yacht.

Myspace

5. LATE OF THE PIER: Fantasy Black Chanel

Tahle britská čtveřice posunula slovo debut do nové dimenze. Žádné nesmělé pokusy, zahuhlaný zvuk, naivita a neumětelství. Fantasy Black Channel je po všech stránkách dotažená deska, v niž eklektismus není jenom pokusem zakrýt autorskou bezradnost. Možná je to i zásluha producenta Erola Alkana, ale tahle deska v sobě má nápadů, ze kterých by průměrná začínající kapela žila deset let.

Myspace

4. CUT COPY: In Ghost Colours

Další z kapel, které dostaly Austrálii zpět na hudební mapu světa. In Ghost Colours je ještě chytlavější a aranžérsky promyšlenější než debut Bright Like Neon Love a hitovek je na něm víc než špeků na Halině Pawlovské.

Myspace

3. THE WHIP: X Marks Destination

X-Marks Destination – to je starej dobrej Madchester-sound, na kterej je naroubovanej aktuální elektro zvuk, navíc se silnými hity jako Trash, Frustration nebo Sirens. Škoda, že poslední jmenovaná na jejich pražském koncertě nezazněla.

Myspace

2. LADYHAWKE: Ladyhawke

Protinožci, Modular, 80.léta, dance-disco-electro-pop – to vše nahrálo nejdříve blogovému nadšení nad prvními singly Ladyhawke, které vyústilo v jednu z nejočekávanějších desek podzimu. Nutno podotknout, že po zklamání řady zavedených jmen se naděje vložené do Ladyhawke naplnily. Chytlavé electro-popové songy se sice vezou na vlně nostalgie i přes to si drží noblesu.

Myspace

1. CRYSTAL CASTLES: Crystal Castles

Alice Glass a Ethan Kath sice zásadně recyklují, přesto se jim povedlo vytvořit něco unikátního. Retro nálada starých 8bitů, punkový postoj a italo disco atmoška si u nich podávají ruce a výsledkem je originální futuristický pop, ve kterém jsou zvuk a sdělení v dokonale rovnováze. Crystal Castles je dvojice, která 8bitu dala hity i první opravdové hvězdy.

Myspace

3 z 5

Lo Fi FNK nějak padá řemen. Digitalism se začínají opakovat. You Love Her Coz She’s Dead (kteří nedávno v utajení odehráli několik koncertů po Česku) se až nebezpečně podobají Crystal Castles. A Trak je potvrzením toho, že schopný remixér se jenom opravdu výjimečně rovná i dobrý autor. Většinou jenom vrství zvuky a beaty, které ho proslavily, ale nějak z toho nic neleze (viz např. Rex The Dog). The Shoes svoji šanci být novými The Teenagers už nejspíš definitivně nepromění. Streetlife DJs moc poslouchají Justice. Zkrátka šestý díl řady Kitsuné Maison Compilationz velké části zní jako vztyčený prst, varující před stále větší electro šablonovitostí. Zajímavé momenty nabízejí AutoKratz , kteří dodali největší hitovku ze svého čerstvéhu debutu Down & Out In Paris In London, Grovesnor v remixu Hot Chip nejsou špatní, možná z We Have Band se něco vyškrábe, David E. Sugar by taky mohl konečně něco většího vydat. Zdá se mi to nebo skutečně všechno začíná znít stejně? Kde jsou ty časy kompilací Digital Penetration vol. 1 nebo Neon Nights, kdy každý track nabízel něco nového a každý trochu jinak. Není to úplně zlý, ale v hlavě mi naskočila památná věta Mika Skinnera: „Let’s push things forward.“

autokratz – Stay The Same
Grovesnor – Drive Your Car (Hot Chip Remix)