Taky jste zvědaví, kterým směrem tentokrát Will a Alison půjdou? Ne, není to melancholický folk ani flitrami svítící electro disco. Z jejich prvního singlu Rocket čouhaj hlavně osmdesátky. Až moc. Vlastně mi to spíš připadá, jako kdyby ho pro ně složili Van She s Ladyhawke. A ještě ke všemu ty Roland Jupiter 8…

To s Gorillaz to tak lehké není. Stylo je v podstatě docela těžko uchopitelný track, který mi mimochodem nepřijde ani v nejmenším jako singl. Hostující Mos Def je příliš nevýrazný, vřeštící Bobby Womack je zas výrazný až moc . Taky se tam toho moc neděje – celou dobu se střídají tři vokály a pod tím jede furt ta samá basová linka.

Hunz – Thoughts that Move (22. 5. 2009)
Jeden rest z minulého týdne. Tenhle one man project z Brisbane řadím spíš do škatulky „guilty pleasure“, protože to zní jak laptopovější Magnet nebo Aqualung. Deska začíná dobře, chytlavé – melodie, nostalgie, ale pak to přejde do nudy. Nicméně hezké od něj zase je, že ji dal na svém webu k volnému stažení.

Mos Def – The Ecstatic (24. 8. 2009)
Po výborném Black on Both Sides se Mos začal evidetně víc soustředit na herectví, protože další dvě desky, co zněj vypadly, za moc nestály. The Ecstatic je jasný návrat do formy. Ale tak ono se taky není čemu divit, když vám za producentským pultem stojí lidi jako Madlib, Oh No (Madlibův mladší brácha), Chad Hugo, či dokonce J Dilla (RIP).

Orbital – Twenty (8. 6. 2009)
Hartnoll bros. se vrátili. Proboha proč?

Wiley – Race Against Time (8. 6. 2009)
O tomto chlápkovi se v poslední době hodně psalo – loni v prosinci mu vyšla deska See Clear Now (viz zde), jeho singl Wearing My Roley se probojoval až na číslo 2 UK Chart a taky ho omylem prohlásili za mrtvého. Race Against Time se povedla rozhodně víc než See Clear Now, hlavně z ní tolik neční snaha nacpat si kapsy prachama.