2 z 5

Hendrik Weber dělal kdysi dávno výborný táhlý minimal v podobném duchu jako The Field. Před třemi roky, na druhé desce This Bliss, si ale značně oblíbil zvonkohru, xylofon a perkuse vůbec, což je super zpestření pro jednu dvě skladby, ale únavné jako koncept pro celé album. Šlo to s kopce, ale tehdy alespoň nástrojům mateřské školy dokázal postavit různá zázemí, pohlcující basy nebo chytrý úsporný beat. S čerstvým materiálem jménem rezignoval i na to a ustrnul v nudném perfekcionismu. Ťuk ťuk, klap klap, cink cink, tik tak. Prý zvuková architektura, říká se na jeho webu.

Black Noise má údajně stát na zvucích nahraných na několika field recording dýcháncích ve švýcarských Alpách. Jasně vidím tu ospalou idylu a představuju si ptáčky, pobíhající zvěr, šum lesa, cokoliv, ale ve skutečnosti tady najdete jen otravné kravské zvonce a ťukání na dveře, staré známé Weberovo náčiní. Možná by to mohl spasit vokál, pro tohoto německého producenta úplná novinka. Nedostatek nápadů, jak vést skladbu zachraňuje vznášející se hlas Noaha Lennoxe většinou spolehlivě, Stick To My Side, ale není zrovna tenhe případ, jednoduše proto, že se instrumentální složka s hlasem vůbec nepotká.

„Pantha du Prince se prohrabává skrz zvukové trosky,“ píše se taky na webu. Asi to myslí doslova.

Dvě holky z Brooklynu. Každá z nich je trochu jiná, ale dohromady jim to klape v rytmu acidfolkovejch karamelek, který Dělají Si Samy. Tisíc podob klavírní virtuosity diskutující se skoro až postpunkovou syrovosí, to všechno podaný tak jemně, jak to jenom ženy dokážou. Symfonie střídají čistě folkový popěvky, smutek si podává dveře s melancholií, konkrétnost zdraví abstrakci. C & E uměj bejt lehký jak víly na pasece i trochu přitížit duši, takový nadaný dcery Pandy Beara a někoho jako je Kimya Dawson nebo možná PJ Harvey. Vashti Bunyan třeba. A tak si myslim, že na tom koncertě bude co zažít. Mohl by to bejt slušnej obřad. V pondělí 3.8. v klubu 007. Aran Epochal předskočí.

Hlas. Nakonec to může být všechno, s čím se muzikant obejde. Při srovnání s Panda Bear by asi příliš poblikával monitor, Grouper (která podobně jako předmět tohoto článku letos vydala vynikající desku) by mohl unést, ale vůbec nejlepší bude, když se podívate na necenzurované video Gobbledigook od Sigur Rós. Jiná společnost, nová generace založená na pospolitosti. Revoluce. Tihle moudří blázni se budou celý den toulat nazí po lesích, válet se v listí, navzájem se obšťastňovat a rituálně tančit kolem ohně na (asi nový styl?) tribal Julianny Barwick. Američanka využívá nástroje na dvou deskách, které od roku 2006 stihla vydat méně než sporadicky a síla naturistické a capelly spočívá především v minimalistickém efektování a bezmezném opakování několika smyček hlasu, jenž díky své podmanivosti snese srovnání snad jen s Rickie Lee Jones v klasice jménem Little Fluffy Clouds.

Před nedávnem vyšla deska Florine, která stejně jako debut délkou nepřesahuje pětadvacet minut. Ostatně stačí zaseknout a jet furt repeat, zkuste to pustit pozpátku a možná to bude ještě lepší. Zpěv nemá začátek ani konec, bez nejmenšího vyčerpání oddaně táhne nahoru. Učení vědci chtějí vynalézt výtah do vesmíru, mně teda klidně stačí lift do nebeskejch výšin. Nebo vy už jste někdy slyšeli sólo chorál?

Věřím, že kdyby Julianna tvořila v šedesátých letech, záhy by se z ní stál silný kult, mýtus. Má na to i teď. Jo a hádejte, odkud přesně pochází. Jasně, že Brooklyn. Narodilo se na tomhle místě někdy něco hudebně nudného?