Koukejte, já jsem se nikdy po brooklynských ulicích za surfem nehonil, takže nevím, ale je fajn vědět, že i na tohle jsou dneska přeborníci – spíš by to ale mělo být zarámováno v minulým čase, když teď The Drums zní jinak. A je to asi takový rozdíl jako mezi „you were my best friend/ and then you died“ a „mami, chci chci chci na pláž“. No a když už to tady někteří chtějí mít ultra dlouhý, tak bych ještě rád dodal, že desky jako tahle přesahují běžnej rámec dobrý/koš, aniž by se přitom vychýlily na kteroukoli stranu. Daj si to.

Překvapivě nakonec ne londýnští The XX, ale brooklynští The Drums se postarali o soundtrack k mému letošnímu podzimu. Asi je to tím, že sníh a slota letos přišly tak brzy a tak nečekaně, že příliš melancholie a stesku by mohlo moji chatrnou duševní stabilitu nadobro rozhodit a uvést mě v pokušení konat nepředloženosti. Jejich první EP, které jsem tak nějak náhodou stáhnul z jakéhosi blogu a nějakou dobu na mě jenom spiklenecky pomrkávalo z desktopu mého kompu, než jsem se osmělil dát mu šanci, přitom má v názvu Summertime!. Ten vykřičník není překlep. Summertime! je osm písniček se zlatistým, sluncem zalitým kytarovým zvukem, s bicími jako tep rozpáleného velkoměsta a synťáky střapatými a slepenými jako vlasy někoho, kdo právě vylezl z rybníka. Singl Let´s Go Surfing dost možná znáte i z kompilace Kitsuné Maison 8 a je to první věc, která vám z téhle minikolekce uvízne v uchu. Ale teprve až se mi z ní pod kůži dostaly i kousky jako úchvatná I´ll Never Drop My Sword, vrátil se mi pocit, že nic není tak horké, všechno bude fajn a svět je vlastně dost prima, který ode mě odešel s první podzimní plískanicí. Berte to jako protézu místo letošního atrofovaného babího léta.