Proč ztrácet čas s Wave Machines? Protože zní jako vaše oblíbené kapely a – především – protože umí inteligentně pobavit a přitom pokaždé jinak, což už se dneska jen tak nevidí. Jejich debut je jedním z nejzajímavějších a zároveň i nejpodceňovanějších alb tohoto roku, což není moc fér. Chápu, že na pány se nekouká moc příjemně, ale vemte si takovou La Roux… (pp)

>> Punk Spirit (video)

Láska nepřestala být mocnou sudičkou u kolébky kapel ani v iDekádě, což byl přesně případ i u Passion Pit. Po valentýnského dárku (EP Chunk of Change) se s velkými nadějemi čekalo na desku Manners, která byla svou fuzí falzeta, dětských sborů a synthy-disco-pop-punku příznačným soundtrackem pro rok na vlně nostalgií z nenaplněných tužeb a útěkem od problémů zítřka. (ps)

>> The Reeling (video)

Phoenix jsou v mnoha směrech onou výjimkou potvrzující pravidlo. Indie/soft-rock kytarovka z Francie, která zaboduje se svým čtvrtým albem? Phoenix si i po deseti letech na scéně udržují francouzskou noblesu, sofistikovanost (kolik popových hitů bylo napsáno s Ferencem Lisztem v hlavní roli?), tajemný cit pro mixování kytar a elektroniky, které vás prostě donutí hýbat boky. (ps)

>> 1901 (video)

Eponymní debut těchto (možná až moc) sympatických newyorčanů, kteří jedou veselý mix shoegaze a indie popu, přinesl tolik chytlavých skladeb, že prostě nešlo nesjíždět ho furt dokola. A i po těch měsících se stále neohrál. (pp)

>> Young Adult Friction (video)

Jasně, Veckatimest zdobí trochu ošklivá nálepka „hyped by Pitchfork and others“ a chápu, že pro některé to může být jenom umělecky se tvářící nuda (zdravím zdejší odborníky), ale na to sere pes, protože tohle album je prostě skvost. Krásné a divné zároveň a jeho poslech, to je velké dobrodružství. (pp)

>> Two Weeks (video)

Yeah Yeah Yeahs měli na výběr. Buď budou s třetí deskou stále víc cizelovat vlastní styl, zvukově zůstanou více méně neměnní a jejich diskografie bude nadále podobně lineární a konzistentní jako v případě The White Stripes. Nebo prásknou do koní a pokusí se o malý výlet napříč žánry. A uvidí. Dnes už víme, že zvolili druhou cestu. Svoje dřevní písničky, které se doposud často obešly bez basy, svěřili do rukou Davea Siteka z TV On The Radio a ten je zahrnul přízní moderního studia a měkkých syntezátorů. Podle některých to byl laciný a vykalkulovaný krok vstříc tanečnímu zvuku, který stále více ovládá Ameriku. Podle nás je It´s Blitz! spíš odvážný a úspěšný experiment v křížení alternativního rocku s popem, který jde v duchu toho, co v na stejném místě tedy v N.Y. o čtvrtstoletí dřív předváděli Talking Heads. (pk)

>> Zero (video)

Jen pár let nazpět by Bombay Bicycle Club měli ukázkový životopis – parta (velice) mladých a talentovaných kluků ze školy hrající mnohem dospělejší indie-rock. Noví Arctic Monkeys z nich ale těžko budou, k tomu jim chybí ona magická přísada „být ve správný čas na správném místě“. Byla by ale škoda jejich desku nechat zapadnou jen proto, že přišla na svět na konci dekády. Jsou jakoby Antony Hegarty začal zpívat s Editors. Nepřináší něco zbrusu nového, ale díky svému zapálení vyplňují poněkud chladné disco/electro mezery letošního roku. (ps)

>> Dust On The Ground (video)

Podobně jako The xx i švédští Miike Snow dveře do velkého světa rozkopli hned s první deskou. A podobně jako u The xx i v případě téhle trojice od vydání jejich desky neuplynul týden, aby se na blozích neobjevil nějaký lepší či horší remix nějaké jejich skladby. Ale Miike Snow si narozdíl od svých londýnských kolegů ostruhy vybojovali už dávno. Dva z téhle trojice jsou totiž Bloodshy a Avant, tedy producentské duo, které pro Britney napsalo její dost možná nejlepší kousek Toxic. A z úrovně propracovanosti jejich debutu ve všech směrech je to znát. Ovšem Miike Snow jsou chytří a i když místy bruslí na poměrně tenkém ledu spotřebního popu, nikdy se nevykopou. Zdrženlivost se holt vyplácí nejen v sexu. (pk)

>> Animal (video)

The Horrors byli po první desce Strange House považování za takového milého neškodného exota. Něco na způsob Marylina Mansona britské indie scény. Někoho, kdo se na nás pokouší pouštět hrůzu a štěká o sto šest, ale vlastně nemá čím kousnout. O to větší byl průplesk, který všem uštědřila jejich druhá deska, na kterou se jim trochu nepochopitelně podařilo uhnat Geoffe Barowa z Portishead a svůj podíl měl i Chris Cunningham, který to s nimi táhl už na první desce a de facto jim vymyslel image. Primary Colours je Pornography pro jednadvacáté století. Deska tak vykroucená a zmatená, až je její poslech fyzická dřina, ale současně silná a mnohovrstevnatá, že jí prostě nelze odolat. (pk)

>> Sea Within A Sea (video)

Je možná trochu odvážné vyhlásit albem loňského roku desku od kapely, o které ještě do půlky roku prakticky nikdo nevěděl. Ale skutečně žádné jiné album v roce 2009 nezamíchalo kartami tak, jako tenhle křehký a snový indie pop z Londýna. Překrásné písničky, které okamžitě nadchnou a nepustí. Minimalistické aranže, kde nic nechybí ani nepřebývá. A jeden z nejúžasnějších smíšených dvojhlasů v historii pop music. XX je bez přehánění dokonalé album, které slovy filmu The Ruttles – All You Need Is Cash „rozhodně přežije polední pauzu.“ (pk)

>> Crystalised (video)

Dorian Concept – When Planets Explode (15. 2. 2009)
Tenhle mladej Rakušák otvírá k sobě dvířka dost pomalu. I když milujete Hudsona Mo, Fly Lo a všechny ty další zábavný šílence co míchaj hip hopový beaty s glitchoidní elektronikou (teď se tomu říká „wonky“), musíte si zvykat trochu víc než je zdrávo. Po prvních posleších vám vlastně ukážou kalhotky jen Color Sexist a Fort Teen – všimněte si, že stejně jako Fly Lo, vvymýšlí co nejulítlejší názvy tracků. Již vyšlo na holandském príma labelu Kindred Spirits.

Moderat – Moderat (20. 4. 2009)
Modeselektor a Apparat poprvé spojili svoje jména a muziku v roce 2002, kdy jim vyšlo epečko Auf Kosten Der Gesundheit (Na úkor zdraví), které bylo pro ně, jak už říká název, dost vysilující zkušeností. Pak přišlo nepříliš přátelské odloučení a teď je tu máme opět zpět, a je otázkou, jestli to bylo vůbec nutné. Dost se změnili. Teda hlavně Ring, kterýho evidentně zpívání hrozně chytlo a ani tady nás svým vykastrovaným vokálkem neušetří. Důvod, proč tohle slyšet, jsou vlastně jenom ty tracky, u kterých se motali víc Modeselektor, ale ani ty vás na prdel nijak zvlášť neposadí. Docela smutný způsob jak oslavit dvoustý release Bpitch Control.

The Boy Least Likely To – The Law Of The Playground (3. 3. 2009)
Jejich debut The Best Party Ever (2005) jsem ve své době miloval, učarovala mě jeho „výletová“ atmosféra a takové Be Gentle With Me a Hugging My Grudge poslouchám dodnes. Novinka je víc „twee“ a míň psychedeličtější, ty tam jsou občasně barettovské ozvěny z debutu, tady převládá totální líbivost a bezstarostnost. Není to blbý, ale až na pár věcí mi to zatím dost splývá.

Yeah Yeah Yeahs – It’s Blitz! (14. 4. 2009)
Zprávy, že se chystá třetí album YYY, mi nějak unikly a když z ničeho nic vyšel první singl Zero, byl to příjemný šok. A další na sebe nenechal dlouho čekat. It´s Blitz! je skvělá, zábavná deska, jakou jsem po zklamání jménem Show Your Bones nečekal. Dokonce jsem si zahrál na Jiřího Černého a abych nestřílel od boku, poslechl jsem si kvůli ní diskografii (nijak rozsáhlou) téhle kapely celou znovu. Fever To Tell je pořád vynikající debut plný energie, něhy i nestárnoucí nádhery jako Y Control nebo Maps. Dvojka byla rozpačitá. Skupina chtěla vykročit, ale nevěděla kam. A skutečně přežil jenom singl Cheated Hearts a písnička Dudley (Gold Lion mě nebral nikdy). It´s Blitz! může leckdo vyčítat příklon k tendenčnímu electru, ale bylo by to krátkozraké. YYY totiž především servírují popové písničky, které produkce Davea Siteka a hlas Karen O povyšují už teď na klasiku. Tahle metamorfóza se prostě povedla. (pk)

Zero je první věc z tracklistu nového alba It’s Blitz! a také první věc kterou neworské trio vypustilo do světa. A zatím to vypadá, že jejich prohlášení, že tohle album bude odlišné od všeho co dosud natočili, nebylo plané.

Zero na YYYs myspace